ČD- Lešetínský kovář

LEŠETINSKÝ KOVÁŘ

1. AUTOR

Svatopluk Čech (1846-1908) se narodil v Ostředku u Benešova. Po mladistvém spolkaření (patřil mj. do spolku Ruch a přispěl roku 1868 do stejnojmenného almanachu) se v mužných letech stáhl do ústraní. Vedl po dvacet roků časopis Květy (1879-1899. Roku 1895 se zřekl členství v České akademii věd a umění, odmítl nabídku poslaneckého mandátu za mladočeskou stranu i čestného občanství v Praze.

Zpočátku se rozběhl ve stopách starších vrstevníků, Nerudy, Hálka, Heyduka a jen málo mladšího Šolce. Intimní lyrice se vyhnul a tu nepěstoval ani později. Zkusil si zato lyriku časovou (například v Písních žebráckých), ale do své první knížky z ní nic nedal. V Básních (1874) se představil jako epik: sociální baladou a romancí a básnickou povídkou (Adamité).

Výzvou k velikosti a k nadhledu byla ostatně i sama forma veršovaného eposu a románu, k nimž se Svatopluk Čech přiklonil (Václav z Michalovic, Lešetínský kovář).

Vedle svých vrstevníků na tomto poli Čech vynikl šíří čtenářské popularity. Dosahoval jí už volbou témat. Psával o současnosti: o ideových dramatech světa (Evropa, 1878), o jistotách domova (Ve stínu lípy, 1879). Ve veršovaných báchorkách zesměšňoval přizpůsobivé opičáctví (Hanuman), kupčení s velkými ideály (Pravda), lži a přetvářky (Petrklíče, Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči).

Pokud se obracel pro látku do minulosti, mířil k dvěma neuralgickým bodům českých dějin: k husitství (Adamité, Žižka, nedokončený Roháč na Sioně) a k Bílé hoře (Václav z Michalovic). Tyto obecně přitažlivé, literárně i odborně už dříve a jinými zpracované náměty pojal jako nesložité příběhy a sugestivně je aktualizoval.

Historický epos Václav z Michalovic (1880) představuje chlapce, jehož se v osiřelosti ujali jezuité, vychovávali si ho ke svému obrazu do chvíle, než se náhodou dověděl, že je synem jednoho z českých pánů popraveného po bělohorské porážce.

Značný ohlas vyvolávala Čechova politická lyrika, ideově blízká mladočeské žurnalistice. Jitřní písně (1887) prostupovala výzva k procitnutí a k činům. Nové písně (1888) již konkrétněji pojmenovávaly staré hříchy a nové hrdiny.

Věhlas S. Čecha jako prvního politického básníka dovršily Písně otroka, alegorická skladba o třiadvaceti částech, situovaná do exotické scenerie pralesa.

Od vstupu do literatury psal S. Čech také prózu. Nejčastěji to byly fejetony a cestopisné črty, humoresky a arabesky. V nich vypravěč v první osobě rozmarně a ironicky komentoval proměňující se estetické normy (opakovaně se vracel k napětí všedního a neobyčejného) i český veřejný život.

Čtenářskou oblibu této početné produkce, určené novinám a časopisům, poměrně záhy odvál čas. Tomu nejúspěšněji odolávaly autorovy broučkiády, humoristické prózy středního rozsahu. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) zesměšňoval literaturu, cizí svou exkluzivností prakticky uvažujícímu „malému“ městskému člověku. Ještě téhož roku následoval Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století.