ČD- Psohlavci

Jiný vrcholný výkon (syntézu epické šíře a kompoziční sevřenosti) podal Jirásek po své šedesátce v románu Temno (1913-1915). Sleduje zde kroky protireformačního hnutí (pálení nekatolických knih, pronásledování jinověrců a jejich převýchovu) vrcholící svatořečením Jana Nepomuckého v Praze roku 1729.

Od vstupu do literatury až do konce své tvůrčí dráhy psal Jirásek také fejetony, črty, obrázky a povídky. Značné popularity dosáhly jen prózy zhruba stostránkové (Filozofská historie, Maryla, Zahořanský hon, Balada z rokoka). Zcela výjimečné proslulosti nabyly Staré pověsti české, virtuózně koncipovaný a komponovaný cyklus národních a místních pověstí (1894).

Jako člověk své doby sledoval Jirásek divadlo od mládí. Po přeložení do Prahy patřil k stálým návštěvníkům Národního divadla. Pro ně také napsal řadu dramat. To mělo své oprávnění hlavně u her z českých dějin. Ve volné trilogii „tří Janů“ (Jan Žižka, Jan Hus, Jan Roháč – poprvé uvedeny počátkem století, před první světovou válkou) jsou titulní hrdinové obklopeni množstvím postav a epizod, jež osvětlují průběh husitství jako srážky společenských proudů a idejí. K „obrazům života“ víc než k velkému dramatickému konfliktu tíhnou dvě Jiráskovy hry ze soudobého venkova v okolí Litomyšle, Vojnarka (1890) a Otec (1894).

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Román Psohlavci (1884) je stejně jako Temna legendární kniiha, jež využívá skutečné historické osobnosti Chodska Jana Sladkého Koziny. Kniha je nejen přesvědčivým vykreslením chodského venkova a života na něm, ale je i plastickým obrazem selské vzpoury na Chodsku. Již jinou otázkou je, jak Jirásek pracoval libovolně s historickými materiály a jak z Chodů udělal poctivé a vykořisťované chudáky, kteří byli vystaveni uzurpátorskému šlechtici z Trhanova. Kniha začíná scénou rodinné idyly u Kozinů. Avšak mladý hospodář nehodlá zůstat stranou veliké pře, kterou vedou Chodové o svá práva; román ji sleduje v její vrcholné fázi. Lamminger se zmocní většiny ukrytých listin, spálí je a pak už jen maří odboj „psohlavců“. Jan Kozina, donedávna uzavřený v soukromí, se stává nejobávanějším protivníkem trhanovského pána. Usiluje totiž o obnovení chodských výsad a svobod cestou důsledného a promyšleného jednání. Opírá se přitom o nezrušitelnost historického práva. Naproti tomu rozhněvaný Matěj Přibek vede Chody k ozbrojenému vystoupení, a to je krvavě potlačeno. Jana Kozinu ve všech fázích odboje až po šibenici provází účast rodiny. Opakovaně je hrdina stavěn před volbu vzdát chodskou při a vrátit se domů, anebo vytrvat i za cenu ztráty života. Celé Kozinovo okolí se chová statečně, obrana společných svobod je stmeluje ve svorné společenství. Heroizaci prostých lidí, kteří do krajnosti vedou zápas o vlastní práva, dovršuje závěr Psohlavců. Zde dějinné podání splývá s místní pamětí a s bájí: do roka a do dne umírá Lamminger, kterého statečný sedlák před popravou vyzval na soud boží, a Kozina je uctíván svými krajany jako svatý.