ČD - Muzikantská Liduška
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA
AUTOR
Vítězslav Hálek (1835-1974) se narodil v Dolínku u Mělníka. Studií na filozofické fakultě zanechal, lákán možnostmi veřejného působení a psaní.
Mezi májovci si Hálek uchovával nejtěsnější vztahy k sentimentalismu a k myšlenkám J. J. Rousseaua. Oživoval důvěru v obrodnou moc přírody a citové přirozenosti, ve spontánní jednání vedené touhou a ideálem. Básník mu byl harmonizátorem, mluvčím za mlčící a dárcem radosti. Mezi svými vrstevníky vynikal všestranností, produktivitou, schopností získávat pro sebe pozice a pro svoje práce obdivný ohlas. Své publikum oslovoval v naději, že dosáhne souzvuku a odezvy. Domlouváním čtenářům vyniká Hálkova publicistika.
Vítězslav Hálek fejetonista. Od roku 1861 byl vedle J. Nerudy fejetonistou Národních listů. Svého místa pod čarou využíval mimo jiné k výchově literárního publika. Hálkova fejetonistická aktivita byla podobně pestrá a čilá jako paralelní výkon Jana Nerudy na daném poli. I tam, kde se dotýkal látek s Nerudou souběžných (války v roce 1866, procházek Prahou, obrany nespokojené chudoby), byl Hálek svůj. Zatímco Neruda podněcoval samostatný úsudek, vedl čtenáře – často pomocí humoru – k poznání, Hálek nabízel hotové postoje: napomínal, varoval, vyzýval ke sporu, zesměšňoval. A také zjihle obdivoval a dojímal – a nejen ve fejetonech o přírodě. I poloh pamfletických je asi u Hálka nejvíc ve fejetonech.
Nepoměrně širší a univerzálnější záběr než sbírka první (Večerní písně) má Hálkův cyklus V přírodě, postupně rozvíjený v letech 1872-74. Svět
Umění dramatické zkratky a pointy osvědčil Hálek v baladách. Z nich část zařadil do sbírky Pohádky z naší vesnice (1874).
Knižní prvotinou Vítězslava Hálka byla lyricko-epická báseň Alfréd (1858). Daný útvar, zvaný též byronská povídka, pěstoval tento autor z májovců nejsoustavněji a odvážně (Dědicové Bílé hory, 1869; Děvče z Tater, 1871). Nedostalo se mu však za to uznání. Nejdál v prozaizaci poemy dospěl asi Hálek v básni Děvče z Tater. Vypravěč, v Máji osoba mnohoznačná a tajemná, se zde představuje jako turista z Prahy.
Snad největší popularitě se těšily Hálkovy příběhy psané prózou. Látku měly zčásti městskou, převážně však vesnickou. Od vesnické povídky B. Němcové i K. Světlé se povídky Hálkovy lišily silným uplatněním tklivého a lyrického tónu a signály živého ústního vypravování.
Podobně jako v poezii, také v povídkách Hálek kroužil kolem myšlenky, že dobré pro člověka je všecko, co ladí s přírodou. Porušení tohoto souladu a jistých morálních norem se mstí. Děvče, jemuž vnutili ženicha, se pomate na rozumu a promění v bludný stín (Muzikantská Liduška). Další zapovězené lásky mohou končit smrtí (Kovářovic Kačenka, Přívozník). Na vnucované sňatky doplácejí nejen mladí lidé, ale celé rodiny včetně iniciátorů zdánlivě rozumných řešení (Náš dědeček).