ČD - Divá Bára
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
DIVÁ BÁRA
AUTOR
O datum spisovatelčina narození a také o její rodiče se vedou spory. Dětská léta prožila Barbora Panklová v Ratibořicích u České Skalice. Tehdy na ni zblízka zapůsobila babička, Magdalena.
Roku 1837 se stala ženou úředníka finanční stráže Josefa Němce, uvědomělého Čecha, žáka Josefa Jungmanna. Neklidná existence po jeho boku s ustavičným stěhováním a politickou perzekucí neprospívala manželskému souladu ani rodinné pohodě, i když obohacovala ženu s talentem pro epické vypravování. Po jednoročních pobytech v Červeném Kostelci, v Josefově, v Litomyšli a v Polné (jen tam pobyli trochu déle) se Němcovi octli v letech 1842-45 poprvé v Praze.
Osobně se stýkala s F. Palackým, P. J. Šafaříkem, F. L. Čelakovským, I. J. Hanušem, J. K. Tylem, K. J. Erbenem, K. Havlíčkem Borovským, s advokátem J. Fričem a s jeho synem J. V. Fričem a s dalšími předními Čechy. Dychtivě prožila obrat od „povzbuzování k vlastenectví“ ke „vzdělávání národu“, vyhlášený Havlíčkem, jako radostné prozření a jako šanci pro sebe.
Jen první básně (Ženám českým, Slavné ráno) byly ještě povzbuzováním – slavnostními výzvami. Při jejich uveřejnění v Květech 1845 však se paní Němcová, křtěná Barbora, představila jako Božena).
V roce 1857 spisovatelka prošla prvním náporem tvůrčí krize. Ztrácela schopnost psát povídky o dobrých lidech, jimiž si předtím získala jméno. Těšila se při tvorbě Slovenských pohádek, přivydělávala si národopisnými studiemi a překlady. Ulevovala si psaním dopisů.
Němcová se naopak vrhla do poznávání svérázné slovenské kultury a řeči, s využitím slovenštiny psala Slovenské pohádky a pověsti (Praha 1857-58). Tím zhruba o patnáct let předběhla slovenského pohádkáře Dobšinského.
Vzdělance a spisovatele, s nimiž se sblížila v Praze, uchvacovala Němcová svým uměním vypravovat. Na podobný dar čekala česká krásná próza, která teprve nedávno začala srovnávat krok s poezií. Potřebovala však vypravování vědomé si své vlastní moci, své nezávislosti na látkách, jichž se zmocňuje, vypravování, kterému půvabu dodává vypravěč, když je prezentuje jako promluvu v aktu živého povídání.
Takto pojala Němcová své Obrazy z okolí domažlického (Květy a Česká včela, 1845).
Vydáním Národních báchorek a pověstí (po sešitech 1845-1847) se s pohádkou nerozloučila.
V recenzi prvního svazku Národních báchorek a pověstí pochválil Němcovou J. K. Tyl, že
Pohorská vesnice (1856) je tezový román. V próze V zámku a v podzámčí (1857) Němcová představila nafoukané zbohatlíky, kteří si na vznešené neobratně (až komicky) hrají, a lidi z okraje společnosti, pány přehlížené a odkázané ke společnému bydlení v panských ratejnách.
Radostné zakončení má většina venkovských povídek B. Němcové (Karla, Divá Bára, Dobrý člověk).