ČD- Rozina Sebranec
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
ROZINA SEBRANEC
AUTOR
Zikmund Winter (1846-1912) se narodil se v na Starém Městě v Praze. Zde vystudoval Akademické gymnázium a filozofickou fakultu. Osudem se mu stal rakovnický archiv. Zasvětil ho do minulého života nevelkého venkovského města, podporoval a rozvíjel jeho zájem (probuzený na univerzitě V. V. Tomkem) o poznávání všednodennosti i toho, jak lidé v minulosti bydlili, jak se kdy odívali, vzdělávali, jak cestovali, čím se živili, jak se bavili, hádali, oč a jak se soudili.
Nejcennější fondy rakovnického archivu jsou ze 16. a 17. století. To je také doba, v níž se zabydlil.
Pilným archivním výzkumem sloužil Winter vědeckému poznání i popularizaci. Ve studiích o jednotlivých stránkách dávného života uplatňoval prvky beletristické (V měšťanské světnici starodávné, 1882; Zač bylo živobytí za starodávna, 1888; Zlatá doba měst českých, 1913). Osudy drobných lidí zkratkovitě zaznamenával i v obsáhlých monografiích, které vynikají věcnou poučeností a neosobním podáním (Život církevní v Čechách, 1895-96; O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje, 1899; Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století, 1906).
Archivy byly jedinečnou inspirací také pro Wintra beletristu. V raných obrázcích historické prameny s oblibou citoval. Dával najevo, že zlomkovité informace přejímané odtud po svém kombinuje a dotváří (Starobylé obrázky z Rakovnicka, 1886, 2. díl 1888; Pražské obrázky, 1893).
Filologicky vzdělané čtenáře upoutávaly tím, jak různorodě a rafinovaně se v nich uplatňovaly prvky starší češtiny, archaismy. Literární proslulosti nabyl autor svými novelami, psanými většinou od prahu dvacátého století. V nich nepřestává hýřit archaismy, ale z pramenů, jež má pro jednotlivé příběhy k dispozici, cituje už jen velmi střídmě. Koncentruje všecku pozornost k nástrahám lidských cest a k nečekaným zvratům individuálních osudů.
Zikmund Winter je čtenářsky méně přístupný, neboť užívá charakteristickou stavbu vět a archaizovaný jazyk. Winter, ač přítel Jiráska, měl během psaní zcela jiné priority. Jeho pohled je čistě historický, nesmlouvavý, kritický. Oproti tomu je Jiráskův výklad dějin zideologizovaný, přizpůsobený předem danému záměru. Kromě toho Winter zaměřil svůj odborný i umělecký zájem výhradně k 16. a počátku 17. století, tedy k českému humanismu.
CHARAKTERISTIKA DÍLA
Rozsáhlejší novelistická skladba Rozina sebranec (1903) má trpce ironický konec. První a rozhodující viník zmaru krásného děvčete, které vyrostlo jako sirotek mezi chudinou usazenou v pobořeném pražském klášteře sv. Anežky a celou bytostí přilnulo k mladému Vlachovi, uteče domů do Itálie. A ještě pak opuštěnou Rozinu urazí vzkazem, v němž ji odmítá pro její temný původ. Rozina se odhodlá svou zhrzenou lásku mstít. Svoluje k manželství se starším zednickým mistrem Karfem, toho pak klame a trápí jeho i sebe. Muž zjedná na nevěrnou a utrápenou Rozinu, umírající s hořkou myšlenkou na opuštěnou dcerku, úkladného vraha, který najde smrt na útěku. On sám vyvázne bez trestu. Řeholníci obývající ještě zachovalejší část Anežského kláštera mohou svou lidumilností a shovívavým chápáním všeho lidského včetně milostné vášně nanejvýš mírnit Rozinino lidské ponížení a bídu i duševní trýzeň, ne ovšem před nimi chránit. Tato povídka je jedním z příkladů Wintrova povahokresebného umění.