Dubliňané – Joyce

Každá povídka funguje jako takový vhled do všedního života postav, které předvádějí Joycem nazvanou „mravní paralýzu“; autor je svou estetikou tak zvláštně zmrazí, abychom je mohli lépe pozorovat = Hrdinové zůstávají stát na místě, spoutáni sami sebou i společností a čtenáři tak pomalu téměř umírají před očima. Dobře to demonstruje: (úryvek Arábie, str. 28) = toto znamená být občanem Dublinu

Nejdůležitější pro celý soubor je Joyceovi využití epifanie (původně z katolické teologie; zjevení) – původně jeho epifanie byly zamýšlené jako satirické pokusy odhalit přetvářku, ale postupně se staly okamžiky prozření, ve kterých si buď samotný čtenář, nebo čtenář spolu s postavou uvědomí pravdu o svém životě (ukázka Evelina str. 32), jindy zase o svém blízkém. Joyce klade maximální důraz na detaily každodenního života

Nebožtíci, poslední povídka ze souboru, se nám nabízí epifanie, která obsáhne život hlavního hrdiny a s ním i celé země (ukázka, když to stihnu, str. 180)

Tato epifanie je zároveň katarzí – sníh, který dopadá na živé a mrtvé, na davy nebožtíků ležících spolu s Michaelem Fureym na opuštěném hřbitově, je symbolickým vyjádřením pouta mezi živými a mrtvými

Tato povídka neměla být mezi ostatní původně zařazena – realistické a naturalistické vyprávění se v ní kříží s významy symbolickými = svět živých se kříží se světem mrtvých – tímto částečně předjímá metodu Odyssea, který měl být nejprve také jednou z povídek s názvem Jeden den pana Blooma v Dublinu.

Povídka oslavuje irský smysl pro pohostinnost a je jakýmsi dodatkem a zároveň nejsilnějším textem z celé sbírky a Dublin náhle vidíme v jako město zábavné, kultivované a hravé; svým závěrem nám s opatrným optimismem naznačuje než mravní paralýzu spíše nové vyhlídky.

Pro Iry a irskou literaturu té doby v Dubliňanech chybí jedna zásadní věc, a to britské impérium – Irové nikdy neodolali příležitosti svalit své strasti na anglické okupanty a to i přesto, že byl Dublin v té době druhým městem říše, byl kulturní a kultivovaný, ale k Londýnu se měl asi tak, jako tehdy Praha k Vídni.

V Dubliňanech není ani zmínka o tom, že by Angličané dubliňany nějak utlačovali a postavy plné kulturního nacionalismu, jako slečna Ivorsová v Nebožtících, nejsou brány vážně a nejsou tudíž burcující výzvou k boji, ale spíše takovým nástrojem koketerie – Gabriela sice vyburcuje, ale úplně jinak, než zamýšlela a místo toho, aby zahořel pro svůj národ, tak si bolestně uvědomí vlastní smrtelnost a smrtelnost lidí okolo sebe

Nicméně, dva roky po vydání Dubliňanů vypukla v Dublinu a menší míře i jinde v Irsku revoluce, která sice z krátkodobého hlediska neuspěla, ale nakonec vedla k nezávislosti vyhlášené v roce 1922