Dubliňané – Joyce

Dubliňané

Přijetí:

• Soubor 15 povídek vyšel ve své kompletní podobě v roce 1914 a přijetí se různilo. Irové jako takoví jsou sice nadmíru hrdý národ, ale zároveň si ze sebe umí udělat jaksepatří legraci (oni totiž mohou, ale běda, jak by ty posměšky přišli zvenčí), tudíž byl soubor na jednu stranu přijat s nadšením. Na stranu druhou ale také vyvolal bouři nevole ze strany kritické obce. Soubor vycházel v době, kdy irské nacionalistické hnutí bylo v plném proudu a Joyce byl hned obviňován z amorálnosti, cynismu, rouhačství a odrodilectví (zřeknutí se národa).

• Při rozebírání Joycových Dobliňanů se do popředí dostanou především dvě větve kritiků – realisti a symbolisti. Realisté pohlížejí na Dubliňany jako na „nejjednoduší“, z Joycových děl, což často způsobuje, navzdory revolučnímu užití literárního minimalismu, že jsou v rámci všech ostatních děl přehlíženi. Symbolisté zase za Joycovýmy symboly zanedbávají buřičský obsah. Velká část kritiků se proto domnívá, že Dubliňané úplně vzdorují jakémukoliv pokusu o charakterizaci. Bez jasného důkazu tématické jednoty, logiky spiknutí nebo uzavření Joyce zabraňuje jakékoli rozhodující kritické analýze.

• Chorvatská PhD. (doktorka filozofie) Sonja Bašic nicméně zastává názor, Dubliňané by měli být viděni nejen jako realisticko-naturalistické mistrovské dílo, ale jako významný odrazový mostík integrovaný do modernistické struktury Joyceova zralého díla.

Interpretace:

• Důmyslná kompozice: sleduje postupně postavy dětské, mladé, stárnoucí a staré v cyklickém čase střídání ročních období

• Dublin je zde zpodobňován jako provinciální katolický svět, který láme v lidech jakoukoliv iniciativu, od dětství odpírá i malé radosti a nabízí jen falešné politické hry a náhražkové povrchní vztahy

• Vypravěč vidí své postavy v jejich trapnosti s ironickým odstupem, ale ne bez soucitu

• Joyce tyto stavy dobře definoval v jeho dalším díle Odysseus, kde napsal, že postavy „nemohou uniknout špinavoučkému Dublinu.“.

• Styl, kterým je soubor napsaný, nazval i Joyce jako „úzkostlivě úsporný“

• Věty jsou krátké a bez příkras a snaží se ukazovat svět s co nejmenším možným zkreslením

• Lyrickou sílu, kterou Joyce ovládá velmi dobře, využívá střídmě a vyhrazuje si ji na zvláštní momenty, k nimž patří epifanie (k té ještě budu mluvit)

• tento styl dobře kontrastuje s opulentností anglické prózy 19. století (např. Charles Dickens si zakládal na složité zápletce, která mu umožnila vykreslit velkolepé společenské panorama, které do sebe pojme patos, ironii i mravokárství = tak to tohle u Joyce nefungovalo) = jeho postavy patří k ušlápnuté střední třídě, která se navenek snaží působit jako nejdůležitější honorace – nicméně tu nenajdeme jedinou postavu, která by byla opravdu chudá, anebo opravdu bohatá

• Lidské životy jsou zde k pláči – nenajdeme tam jediného opravdu šťastného člověka = jenže Joyce po nás nechce, abychom s postavami soucítili, protože ačkoliv to jsou chudáci, jsou to vlastně často lidé s fakt příšernou náturou (Pension Polly Mooneyová – pan Doran – otěhotněla – musel si jí vzít – Doran je slaboch, nic s tím neudělal) = máme z toho pocit, že dubliňané si své pokřivené město právem zasluhují

• Tyto momenty podle Justina Quinna, irského básníka a kritika, který se Joycem zabývá, reflektovaly Irsko ještě dlouho po Joycově smrti – kvůli represivní sexuální morálce katolické církve byly rozvody i potraty nelegální, kondomy byly k dostání pouze v lékárnách a v nemocnicích a lidé, jako pan Doran, kteří se z hanby nechali vlákat do manželství, nebyli žádnou výjimkou.