Don Quijote dela Mancha

František Tichý – ilustrace (nejznámější Rosinanta ilustrace)

• Stává se knihou pro dětské čtenáře, což nebylo zamýšleno

Cervantes (1547-1616)

• Představitel „zlatého věku“

• Renesance začíná v Itálii, pak se postupně přemisťuje a Španělsko je další epicentrum

• Malíři jeho doby: El Greco – všichni z nich jsou vojáci

• Propojují múzický a válečnický život (traktují téma zbraní a toho povolání)

• V díle se hovoří o umění a válečnictví: 37. kapitola, 1. dění – stojí v nějaké úrovni a je možno skrze ně dojít nějakých rovnocenných výsledků (cesty cti a bohatství), celá životní optika se tlačí do poetiky jednotlivých autorů a zanechává tam stopy (obecně u všech autorů zlatého věku)

• Předmluva?

• Jak nastavuje Cervantes žánr, čím ho definuje a čím?

  • Dělá si z toho srandu, všeho se zříká a dehonestuje to – cokoliv co jste znali do teď bude předmětem parodie

• Parodie na rytířský román

  • Parodie (=zachovává formu toho, co obsahuje) – žánr se tak rozleze, že nám to přestane něco říkat, a tak to vyžene do absurdna a změní žánr

  • Udělá výčet – všeho toho typického pro rytířský román – všechny ty postupy, ve výčtu té mnohosti pak přestávají fungovat, dostává i návod, jak to udělat, epigramy, chvalozpěvy apod. napsal

  • Kolikrát se tam ozve Aristoteles, Platón a jiné citáty, kosmology apod. věci, ale vždy na místě, kdy je to nepatřičné

  • Neustále se tam opakuje – že je to pravda, ale pravda to není

• Spousta autorů píše v latině, aby si osvojili žánry, spousta citátů a aluzí

• Ve svém Pravdivém příběhu – Pravdivý příběh Plastic People – jestli-že je něco pravdivé, není přece třeba to neustále zdůrazňovat

• Bláznovství vzniká přílišným čtením rytířským románů

  • Důležitá je jeho vnitřní a vnější proměna

    • Vnitřní

    • Vnější – vyrobí si helmici, halapartna, kůň, nechá se pasovat

  • Je to tak důsledné, že máme pocit, že sledujeme proces – METANOIA (=vnitřní proměna, která vede k přijetí nové skutečnosti)

• Jak vnímá Quiote prostor kolem sebe?

  • Sakrální prostor s pozemským – vzniká ambivalentní prostor

• 2. díl, 12. kapitola – lidský život připomíná divadlo, všechno je to v podstatě hra

• Převlekovost a grotesknost

• Jednoduchý příměr, který se pak potvrdí i v závěru – nedostojí ideálu (sám je velký idealista), smrt zde funguje jako něco, co definitivně nastavuje optiku (přijetí smrti, smrtelná nemoc, procitnutí, spánek – reviduje se optika postavy, nalézá rozum, jméno, vrací se pojmenování)

  • Smrt umožňuje člověku duševní návrat

• Don Quichote ztrácí ideály, když vidí Dolcineu na oslech – jakmile tam začne parazitovat Sancho, tak ta ideologie už nefunguje, prezentuje jí vznešenou rétorikou Quichota, ale přestává to od něj fungovat, místo toho, aby přijal realitu Sancha, tak trvá na tom, že je vsazen do zlé iluze, kterou tam nastrojili zlí čarodějové