Aristotelés – Politika II. – verze testu

Aristotelés – Politika I. – verze testu

Třináctá kapitola: Přirozené vlastnosti vládnoucích a podřízených

Nejprve co se týče otroků, mohl by někdo být na pochybách, zda má otrok kromě svých předností jako nástroje a služebníka ještě nějakou jinou ctnost, cennější než ony, například uměřenost, statečnost, spravedlnost a každá jiná z takových vlastností, nebo zda nemá žádnou z nich kromě zdatnosti v tělesných službách. V obou případech vzniká nesnáz: Mají-li totiž otroci nějakou takovou ctnost, čím se budou lišit od svobodných? Nemají-li žádnou z uvedených ctností, je to zvláštní, když to jsou lidé a mají podíl na rozumu. Téměř tytéž pochyby vznikají tehdy, když se uvažuje o ženě a dítěti, zda také mají ctnosti a zda také žena má být uměřená, statečná a spravedlivá a zda dítě může být nejen neukázněné, nýbrž i uměřené, či nikoli? Je tedy třeba obecně zkoumat, zda ti, kdo jsou na základě přirozenosti podřízenými, a ti, kdo jsou vládci, mají stejnou ctnost či různou. Mají-li se totiž oba podílet na ušlechtilosti, proč by měl jeden stále vládnout a druhý se podřizovat? Vždyť tu nemůže být rozdíl mezi „více“ a „méně“, neboť podřizovat se a vládnout liší se co do druhu „více“ a „méně“ však nikoliv. Má-li se však jen jeden podílet na ušlechtilosti a druhý nikoli, je to podivné. Nebude-li totiž vládce uměřený a spravedlivý, jak bude moci dobře vládnut? A jestliže podřízený nebude takový, jak se bude moci dobře podřizovat? Bude-li neukázněný a zbabělý, nebude přece plnit své povinnosti.

[…]

Již jsme uvedli, že otrok je užitečný pro nutné práce, takže je jasné, že potřebuje jen skrovnou ctnost, a to v takovém rozsahu, aby ani z nevázanosti, ani z lenosti nezanedbával svoji službu.

Je-li však pravdivé to, co bylo právě řečeno, někdo by mohl být na pochybách, zda i řemeslníci musí mít ctnost; vždyť z nevázanosti často zanedbávají své práce. Nebo je zde veliký rozdíl? Otrok přece sdílí život s pánem, řemeslník však má od pána větší odstup a ctnosti mu přísluší v té míře, v jaké je otrokem. Nižší řemeslník totiž žije v jakémsi omezeném otroctví; a otrok náleží k těm, kteří na základě přirozenosti jsou tím, čím jsou, ale švec nikoli, ani nikdo z ostatních řemeslníků.

Je tedy zřejmé, že původcem takové ctnosti u otroka má být pán a nikoli ten, kdo mu dává poučení o jeho úkolech. Proto nemají pravdu ti, kdo upírají otrokům rozum a tvrdí, že je třeba jim dávat jen příkazy; neboť otroky je třeba napomínat ještě více než děti.

Ale omezme se u těchto věcí na podaný výklad! O muži a ženě, o dětech a otci, o ctnosti každého z nich a o jejich vzájemném styku, o tom, co je v něm správné a co nesprávné, a jak je zde třeba vyhledávat dobro a vyhýbat se zlu, bude nutno ještě pojednat při výkladu o ústavách. Protože každá domácnost je částí obce a uvedené osoby jsou částí domácnosti a protože ctnost části se musí řídit ctností celku, je nutno vychovávat děti a ženy se zřetelem k dané ústavě, jestliže opravdu záleží na tom, aby i děti i ženy byly řádné, pokud má být řádná obec. Musí však na tom záležet; neboť ženy jsou polovinou svobodných a z dětí se stanou ti, kteří se budou na uplatňování ústavy podílet.