Thomas Hobbes Leviatan – verze testu

Thomas Hobbes: Leviatan – verze testu

XIII. Lidská přirozenost se zřetelem k blahu a bídě lidské

Příroda opatřila lidi přednostmi tělesnými i duševními do té míry stejnými, že jsou si rovni. Ač jsou někdy někteří lidé zřejmě tělesně silnější než druzí nebo i duševně bystřejší, přece, když se vše shrne dohromady, není rozdíl mezi lidmi tak povážlivý, že by si někdo mohl osobovat nějakou výhodu, o kterou by někdo jiný neměl stejné právo se ucházet. Neboť jde-li o tělesnou sílu, i nejslabší má dosti sil zabít nejsilnějšího buď tajnými úklady, nebo ve spojení s jinými, kteří jsou ve stejném nebezpečí jako on.

A pokud jde o schopnosti duševní (nepřihlížíme-li k umění založenému na užívání slov, a zejména k obratnému postupu podle obecných a neomylných pravidel, kterým říkáme věda – neboť tu má velmi málo lidí a jen ve velmi málo věcech, jelikož to není ani schopnost vrozená, s kterou bychom již přicházeli na svět, ani získaná jako moudrost), shledávám mezi lidmi ještě větší rovnost, než pokud jde o tělesnou sílu…

Z této rovnosti schopností pramení i rovnost nadějí v dosažení cíle. Jestliže ale dva lidé zatouží po téže věci, poněvadž ji nemohou oba zároveň mít a nemohou se z ní těšit, znepřátelí se; a na cestě za svým cílem (bývá to zpravidla pro sebezáchovu, ale někdy i jen pro potěšení), snaží se druh druha pokořit nebo zničit. Odtud se stává, že ten, kdo sám sází, seje, staví nebo má vhodné sídlo, může očekávat, že jiní sdruží své síly a přijdou, aby ho připravili o majetek a obrali nejen o ovoce jeho práce, nýbrž i o život nebo svobodu. Ale i ti jsou potom v obdobném nebezpečí sami…

V lidské přirozenosti shledáváme tedy tři hlavní příčiny sporů. První je soutěžení, druhá nedůvěra a třetí touha po slávě.

První žene lidi, aby se napadali pro zisk, druhá pro bezpečnost a třetí pro čest a vážnost. První užívá násilí, aby lidé pobrali jiným lidem muže, ženy, děti i stáda.

Druhá, aby se bránili, třetí, aby ztrestali maličkost, jako je slovo, úsměv, jiné mínění nebo nějaký jiný projev podceňování, namířený buď přímo proti nim samým, nebo nepřímo proti příbuzenstvu, přátelům, národu, zaměstnání nebo jménu.

Z toho je zjevné, že tehdy, když lidé žijí nemajíce nad sebou společné moci, která by je všecky držela na uzdě, jsou mezi sebou v tom stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem. Neboť válka nejsou jen boje ani násilné projevy nepřátelství, válka trvá po celou dobu, kdy je dosti zřejmě známa vůle rozhodnout bojem. V podstatě války je tedy třeba mít na mysli pojem času, jako je tomu v podstatě povětrnosti, neboť jako podstata vlhkého počasí nezáleží v jednom nebo několika lijácích, nýbrž v tom, že se k dešti schyluje již mnoho dní napřed, tak podstata války není jen v skutečném bojování, nýbrž již v dob, kdy se k válce dělají přípravy, a trvá po celý ten čas, kdy není jistoty o opaku. Všechen ostatní čas se pak nazývá mír.