Peru, Bolívie a Brazílie ve společném osvobozeneckém boji latinskoamerických států

Peru, Bolívie a Brazílie ve společném osvobozeneckém boji latinskoamerických států

Peru a Bolívie (Horní Peru)

V roce 1823 bylo poslední baštou Španělů Horní Peru (Bolívie) a Bolívar pouze čekal na vhodnou příležitost k poslednímu tažení. Ta nastala, když se v Horním Peru vzbouřil proti španělskému místokráli velitel roajalistických vojsk generál Olañata. Ten obviňoval místokrále La Sernu, že podléhá liberálním názorům, připravuje reformy v rozporu se zájmy koruny. Místokrálova vojska se tak ocitla ve dvojím ohni. Část vojska byla poslána proti vzbouřencům a druhá část pod velením Canteraca proti Bolívarově armádě. Ale Canterac nijak nespěchal a čekal, jak skončí trestná výprava proti Olañatovi. Bolívar toho využil a v polovině června 1824 zahájil tažení. 6. srpna 1824 zvítězil u Junína a Španělé ustoupili. K rozhodujícímu střetnutí došlo 9. prosince 1824 u Ayacucha (v čele osvobozenecké armády José Antonio de Sucre), ve kterém došlo k drtivé porážce Španělů (zajat samotný místokrál La Serna, 14 španělských generálů, stovky důstojníků a tisíce vojáků), generál Canterac, který velel zbytkům španělským vojskům, podepsal kapitulaci. Bitva u Ayacucha znamenala pro Španělsko Waterloo, kde byla poražena poslední velká skupina roajalistických vojsk na americkém kontinentě.

6. srpna 1825 rozhodla poslanecká sněmovna nezávislé země Horní Peru, aby nově vzniklý stát nesl jméno po svém osvoboditeli – Bolívie. 23. ledna 1826 kapitulovala poslední španělská posádka v peruánském přístavu Callao. Na jaře 1826 se v Panamě sešel Bolívarem svolaný kontinentální kongres. Bolívar původně uvažoval pouze o schůzce španělskoamerických zemí, ale jeho viceprezident (generál Santander), který Bolívarově koncepci nepřál, o své vůli pozval i USA a Brazílii. Kongres měl položit základy Bolívarem navržené Andské federace – Velká Kolumbie, Peru, Střední Amerika a Mexiko.

Po dosažení nezávislosti se v Peru prohloubila vnitropolitická anarchie, umocněná pohraničním konfliktem s Ekvádorem v letech 1828-29 a neúspěšným pokusem bolívijského diktátora Andrése de Santa Cruz o vytvoření novodobé „říše Inků“. Santa Cruz sice obsadil v srpnu 1836 Limu a vyhlásil Bolívijsko-peruánskou konfederaci, získal i diplomatické uznání Velké Británie, Francie a USA, ale vlivné jihoamerické republiky považovaly nový stát za porušení politické rovnováhy na kontinentu. Chile zahájilo vojenské operace a 20. ledna 1839 svedlo u Yungaie vítěznou bitvu, která rozhodla o rozpadu konfederace. Nestabilita peruánského politického dění trvala až do nástupu vlády prezidente Ramóna Castilly v roce 1845. V roce 1855 byl zrušen otrokářský systém, nová ústava z roku 1860, která omezovala vliv církve a uzákonila základní svobody.

Brazílie

Po vpádu napoleonských vojsk do Portugalska v listopadu 1807 utekl portugalský dvůr (téměř všechna portugalská šlechta a byrokracie, cca 15 000 lidí) s pomocí britských plavidel do Brazílie. Korunní princ Jan se nejdříve zdržel v Salvádoru, kde 28. ledna 1808 vydal dekret o otevření brazilských přístavů obchodu všem spřáteleným zemím. Princ regent netušil, že tímto dokumentem vlastně učinil první krok k nezávislosti Brazílie. Brazílie tak dostala podnět k ekonomické aktivitě.