Peru, Bolívie a Brazílie ve společném osvobozeneckém boji latinskoamerických států

7. března doplul Jan do Ria de Janeira, které bylo zvoleno za královskou rezidenci. Brzy po příjezdu vznikly nové centrální úřady, na začátku dubna vydáno řízení o svobodě průmyslové a manufakturní výroby, založena Brazilská banka. Britská převaha nad portugalským dvorem byla potvrzena obchodní smlouvou, ve které se pro britské zboží stanovilo 15% dovozní clo místo původních 40%. Princ dále slíbil neuvádět do země inkvizici u zrušit postupně dovoz otroků (1817 doplňující konvence zakazující obchod s otroky severně od rovníků; ale realita zcela opačná - ve 20. letech dováželo mnohem více otroků než kdykoliv předtím). Brazílie se měnila. Stavěly se zpevněné silnice, zlepšilo se technické vybavení přístavů, bylo zavedeno pěstování čaje, dovezly se moderní cukrovarnické stroje. Ale neměnil se rozdíl mezi povzneseným pobřežím a zanedbaným vnitrozemím, celá země trpěla nedostatkem schopných lidí, přežívalo zvířecké zacházení s otroky, v hlavním městě stále ubohý kulturní a školský život.

16. prosince 1815 Brazílie byla povýšena na království, rovnocenné s Portugalskem. Bývalá kolonie přestala být kolonií. Po smrti královny Marie I. v roce 1816 se princ-regent stal králem jako Jan VI. Ve stejném roce se Brazílie dostala do válečného konfliktu s Uruguayí. Brazilsko-portugalská vojska obsadila Montevideo, odkud byli Portugalci vypuzeni až v roce 1827, poté, když jejich vojska byla poražena u Ituzainga. V roce 1821 Východní břeh připojen k Brazílii, v letech 1826-1828 vedla Brazílie o Uruguay válku ještě s Argentinou. Cesta k osamostatnění Brazílie probíhala pod patronací monarchie Brazílie, která byla dosud rozdělena na kapitanáty, z nichž každý byl přímo podřízen Lisabonu, se spojila v jeden celek.

V létě 1821 se král navrátil do Lisabonu, aby zachránil otřásající se Portugalsko. Ale i v samotné Brazílii se začaly ozývat radikálnější hlasy po nezávislosti. Proto Jan VI. ponechal v Brazílii svého syna Pedra (který si vzal dceru rakouského císaře Františka I. arcivévodkyni Leopoldinu) jako místodržícího. Ten se postavil do čela liberálního hnutí za nezávislost země, což vyvolalo napětí u portugalské strany v Brazílii. I přes urgence z Portugalska, aby se vrátil do Lisabonu, Pedro setrval v Brazílii a v roce 1822 svolal shromáždění zástupců jednotlivých provincií a prohlásil se „trvalým ochráncem Brazílie. 7. září 1822 vyhlásil odtržení Brazílie od Portugalska, které vešlo pod názvem „Provolání z Ipirangy“. O měsíc později byl Pedro prohlášen prvním brazilským císařem jako Pedro I. V roce 1825 Portugalsko na naléhání Britů nový stát uznalo, o rok dřív tak učinily USA

V čele širokého hnutí za nezávislost stál José Bonifacio de Andrade e Silva; v lednu 1822 předsedou regentské rady a současně však i ministrem vnitra a zahraničí, pod jeho vlivem se Pedro vzepřel Lisabonu a rozhodl se v Brazílii zůstat.