Mechanický materialismus a další raně novověké směry filosofie

Mechanický materialismus a další raně novověké směry filosofie

Mechanický materialismus

Představuje jeden z proudů racionalistického myšlení ovlivněný Newtonovými zákony mechaniky. Mechanika byla jediná věda, která dosáhla dostatečného teoretického rozvoje a uplatnění ve výrobě. Zdálo se, že představuje absolutní vědu, navíc disponující absolutní metodou – matematikou. Výchozí filozofickou kategorií mechanického materialismu je hmota, jejíž atributem je pohyb, chápaný však jako pohyb přímočarý. Hmota je tvořena atomy, jejími vlastnostmi jsou rozprostraněnost, neprostupnost a hmotnost (hmota je to, co má hmotnost). Rozdíl mezi přírodními a společenskými jevy je dán jen mírou složitosti systémů (mechanismů).

I člověk je chápán jako velmi složitý stroj.

Mezi představitele mechanického materialismu patří:

J.O.De La Mettrie - Člověk a stroj – tvrdí, že není třeba rozlišovat mezi živou přírodou, stroji a člověkem.

P.H.D. Von Holbach – Systém přírody - všechno je jen hmota a její pohyb a hmota je vše, co působí na naše smysly. Tento materialistický monismus (jednotnost) vycházel z atomismu a z pohybových zákonů mechaniky těles.

C.A.Helvétius – O duchu, O člověku

Německo: pruský král Friedrich Veliký- shromažďoval na svém dvoře vzdělance- francouzské myšlenky zde zdomácněly.

I. Kant – „malý velký muž“ - první z představitelů a zakladatel německé klasické filozofie, tvůrce tzv. kritického (transcendentálního) idealismu. Celý život prožil v Königsbergu (Královci, který nikdy neopustil, pedantsky dodržoval denní režim. Profesor logiky a metafyziky.

Svou filozofii buduje na kompromisu mezi racionalismem a sensualismem. Tvrdí, že naše poznatky o světě pochází ze zkušeností nabytých smysly. V našem rozumu jsou však uloženy důležité předpoklady toho, jak vnímáme svět kolem sebe. Nezávisle na tom svět vidíme a všechno co vidíme, chápeme jako jevy v prostoru. Tyto formy existují jako vlastnosti lidského rozumu (apriory = vrozené: ČAS a PROSTOR), stejně tak vidíme i zákon příčinnosti = Kauzality. Vše co se děje bere jako vztah mezi příčinnou a účinkem.

- Dualista – rozlišuje svět pro nás (člověk jej poznává) a svět věcí o sobě (nejsme schopni jej poznat do důsledků – jen intuitivně).

Kantovu činnost můžeme rozdělit na tři období: předkritické, kritické a pokritické. Idealista, nadšenec, nekritický obdivovatel.

1. Předkritické období:zabývá se přírodovědou, vychází z Newtonovy exaktně chápané přírodní vědy. Vytváří teorii o vzniku vesmíru a planet, známou později jako Kant – Laplaceova teorie, zabývá se úvahami o úloze síly (energie) jako podstaty hmoty (fyzická monadologie). – Matematik, fyzik, astronom

2. Kritické období: Kant se odklání od dogmaticky chápaného racionalismu dosavadního německého osvícenství k empirickému důrazu na roli zkušenosti (vliv Humova agnosticismu). Hlavní díla tohoto období jsou „Kritika čistého rozumu“(filozofie) a „Kritika praktického rozumu“ (etika) - slovo kritika zde má význam vymezení hranic působnosti zkoumaného jevu). „Kritika soudnosti“(estetika)

   Kritika čistého rozumu: - FILOZOFIE – (vysvětluje čas, prostor, kauzalitu) výchozí částí jeho filozofického systému je kritika poznávacích schopností člověka. Základem je otázka, jak je poznání možné? Podle Kanta je poznání dílem aktivity subjektu. Rozlišuje vědecké a nevědecké poznání. To, že chápeme některé vědecké zákony jako platné, má původ v samostatném myšlení. Úkolem filozofie je najít apriorní (předzkušenostní) předpoklady poznání. Ve smyslovém nazírání existuje složka, která sama nepochází ze zkušenosti, ale je její nezbytnou podmínkou. Těmito složkami jsou kategorie prostor a čas (apriorní formy nazírání). Pomocí těchto kategorií uspořádává náš rozum zkušenostní materiál do prostoro – časových vztahů. Prostor a čas tedy neexistují objektivně, ale jsou vrozenými formami poznání.

   Kant odděluje svět jevů („věci pro nás“), námi poznatelný, od věcí a jevů, které působí mimo naše vědomí a poznání („věci o sobě“), které jsou nepoznatelné.

3. Jak je možné poznání, záleží na chtíči subjektu poznávat, poznání vědecké, nevědecké. Složka, která nepochází ze zkušenosti = vrozená ČAS a PROSTOR

4. Věci pro nás, věci o sobě

   Kritika praktického rozumu: - ETIKA - zkoumá principy mravního jednání a podíl rozumu na stanovení jeho základů.Existuje univerzální mravní zákon, který má stejnou platnost jako fyzikální zákony v přírodě. Vychází z principu mravní autonomie člověka, který koná povinnost z úcty k mravnímu zákonu kategorickému imperativu. Ten existuje ve dvou formulacích, platných za všech okolností:

5. „jednej tak, aby maxima (zásada) tvého jednání se stala obecným zákonem !“

6. „Jednej tak, aby ti lidství, jak ve vlastní osobě, tak i v osobě každého druhého, bylo vždy zároveň účelem, nikdy pouhým prostředkem.“

   - zkoumá podíl rozumu na mravním jednání

   Kritika soudnosti: - ESTETIKA - Zabývá se schopností rozumu poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu.

7. Pokritické období: V posledním období vývoje svých filozofických koncepcí se Kant věnuje především filozofii

   náboženství, práva a mravnosti. Rozum má schopnost poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu.

   - dogma je teze o níž nelze pochybovat