Směry kulturního a uměleckého vývoje v dlouhém 19. století - přehled

Směry kulturního a uměleckého vývoje v dlouhém 19. století - přehled

• prvním počinem k oživení liter. života v českých zemích se stal v roce 1855 almanach Lada Nióla (redakce J. V. Friče); nepřinesl významnější práci kromě příspěvků Boženy Nemcové ale zastavil úpadek literatury → nové práce 1857 (Vít. Hálek-Alfred, Jan Neruda-Hřbitovní kvítí, Adolf Heyduk-Básně) + 1858 vystoupili mladí básníci a prozaici almanachem Máj (redigoval Josef Barák a organizoval Vít. Hálek), který byl veřejným přiznáním se ke K. H. Máchovi-zajímali se o Máchův společenský postoj, žádné téma nebylo tabu→kritizováni konzervativci kvůli nedostatku národního cítění (k máchovské generaci patřili Neruda a Hálek)

• 70. léta-doba vnitřního rozporu-vytrácelo nadšení 60. let hlavně kvůli porážce čes. polit. reprezentace ve státoprávních bojích; přesto lit. tohoto období dosáhla rozmachu (nové talenty, směry a časopisy)-vůdčí žánr poezie

• teprve v 80. a 90. letech ji vystřídala proza (venkovský a histor. román)

• vznikly 2 skupiny básníků, které konkurovaly Máchovské generaci →

• lumírovci (vedeni Vrchlickým, Hálkem a Nerudou) obnovili zapomenutý Míkovcův časopis Lumír z 50. let (na ně navázali S. Čech, O. Hostinský a J. V. Sládek+Vrchlický a Julius Zeyer); Čech se svým bratrem a S. B. Hellerem založili v roce 1879 časopis Květy ; časopis Osvěta (1871), který byl oponentem Lumíru, orientován promladočesky a veden Vlčkem a Schulzem (vydávali práce K. Světlé, A. Jiráska, Z. Wintera, E. Krásnohorské); věnovali se více překladům a ve vlastní tvorbě požadovali národní reprezentativnost

• ruchovci – přívrženci almanachu Ruch (vyšel na počest položení základního kamene Národ. divadla v 1868), ideově se konfrontovali s lumírovci a mimo literaturu byli činní i ve vědě, politice a žurnalistice; redaktorem byl J. V. Sládek a seskupil kolem sebe asi 20 přispěvovatelů; zůstali věrni tradicím a tvorbu pojímali jako službu národu

• v 70. letech tyto dvě skupiny nebyly oddělené na sebe narážející skupiny, jen se lišily zaměřením ve vztahu k národní tradici a zahraničním vzorům; v zásadě se obě skupiny doplňovaly a časopisecky i spolupracovaly→ scházeli se s ostatními umělci

stavba Národního divadla

• 1789 došlo ke zboření Boudy a 1847 k uzavření Kajetánského divadla→české divadlo přišlo o svůj stánek

• česky se hrálo většinou v opoledních hodinách v německém Nosticově-Stavovském divadle v Praze

• 1844 z podnětu F. Palackého, F. L. Riegra a A. P. Trojana se začalo usilovat o postavení kamenné budovy čes. divadla

• 1849 založena První česká cestující herecká společnost J. A. Prokopa pojmenovaná též Prvním národním divadlem pro venkov – šířila v monarchii čes. hry a myšlenky Sboru pro vybudování Národního divadla (vznikl 1850, předsedou F. Palacký) → sbor i společnost pořádaly ve vlastenec. veřejnosti peněžní sbírky na stavbu Nár. div.

• zájem velký→po pádu Bachova absolutismu spontánně vznikala dřevěná divadla a arény (zejména v Praza na pravém břehu Vltavy; kapacita 3-4 tis. diváků) např. aréna Na hradbách , Švandova aréna, staročeská Národní aréna, mladočeské Nové české divadlo, Aréna na Smíchově, Aréna u Libuše na Lhotce apod.– staly se zdrojem dobrého výdělku + zábava širokých vrstev a nové žánry (opereta, parodie, frašky atd.)

• zatím probíhala jednání o stavbě, po zakoupení pozemku vypsána soutěž na stavbu budovy; mezitím vzniklo dřevěné Novoměstské divadlo (1858-1885) na Vinohradech, které bylo letním protějškem kamenného Prozatimního divadla (1862)- v tom se hrálo česky nejprve 3x týdně od 1864 každý den

• kladení základního kamene pod heslem Národ sobě (Sladkovský oznámil, že je tímto podepsána základní listina velkého Národního divadla, což symbolicky považovali za podpis zakládací listiny samostatného českého stát→kladení a poklepání kamene 16. 5. 1868 se stalo velkou politickou manifestací Čechů (provedli přední mužové čes. národa-Fr. Palacký a J. E. Purkyně)+slavnostní řeč pronesl Karel Sladkovský

• součástí slavnosti bylo svážení základních kamenů z památných míst Českého království (Říp, Blaník, Tábor, Radhošť aj.); kameny opatřeny nápisy z místa původu a uloženy do základů divadelní stavby

• další významnou událostí bylo přijetí (opět zásluhou Sladkovského) honosného divadelního projektu architekta Josefa Zítka

• architektem Josef Zítek – stavba se stala opravdovým symbolem znovuzrození českého národa, vyjádřeným v novorenesančním stylu

• při výzdobě se střetly minimálně dva odlišné výtvar. proudy a řada jejích modifikací – jeden vycházel z české Mánesovy tradice a představovali ho především malíři Mikoláš Aleš a Josef Tulka; pro druhý byl vzorem soudobý fr. akademismus, který u nás představovali Fr. Ženíšek a Vojtěch Hynais

• 12. 8. 1881 došlo k požáru divadla, po kterém zůstaly jen obvodové zdi, schodiště a místnosti u královského lóže→velké národní neštěstí, tisk volal po nových sbírkách a zem. sněm také věnoval dotace na zřízení nového divadla

• 1881 přestavba svěřena Zítkovu žákovi a asistentovi Josefu Schulzovi (navrhl větší divadlo a lépe vyhovující provozu) → divadlo se stalo komplexem původní budovy, Prozatímního div. a staršího nájemného domu + použito technických novinek (el. osvětlení, kotelny s želez. konstrukcí proti výbuchu a strojovny s Edisonovými stroji pro osvětlení a větrání)

• 18. 11. 1883 bylo ovnovené Národ. divadlo znovu otevřeno-pro slavnostní otevření plánován historický alegorický pochod Prahou s výjevy doby husitské, avšak polit. a vedení divadla se rozhodlo oslavy omezit pouze na divadelní prostor

• zahájení první sezony obstarala Smetanova opera Libuše složená pro tuto příležitost na libreto Josefa Wenziga v roce 1871 (druhý den se hrála tragédie z husitské doby v pěti dějstvích Saloména Bohuslava Adánka z Hlinska, třetím slavnostním představením byla opera na slovanské téma Dimitrij Ant. Dvořáka)

• první ředitel-Fr. Adolf Šubert (působil od 1883-1900)-nejdříve mnohost žánrů, ale později propagoval realismus, naturalismus i symbolismus a psycholog. divadlo; jeho zásluhou se z div. stávala autorita (talenty herec. i pěvěc.- Jos. Šmaha, Eduard Vojan, Marie Hübnerová; domácí autoři Stroupežnický, Pippich, Štojba-tzv. velký styl-veseloherní repertoár)

• k dalším významným čes. divadlům patrí ok roku 1884 Národní v Brně, od 1888 Německé (dnes Státní opera) v Praze a od 1907 Městské na Královských Vinohradech v Praze