12. Formování moderních národů

Sjednocení Německa a Itálie

• Sjednocení Itálie: Roku 1831 vznikla na italské půdě organizace Mladá Itálie, jež měla nahradit dosavadní tajné spolky karbonařů, v čele Ital Manzinni. Revoluční léta 1848-49 znamenaly pro italské sjednocovací snahy bezpochyby neúspěch. Nepodařilo se najít žádný jednotící prvek, jenž by byl dostatečně silnou motivací pro překonání partikulárních zájmů. Většina povstání tak měla pouze lokální charakter. Nepodařilo se eliminovat z poloostrova rakouský vliv, i když pozice Vídně byla bezpochyby oslabena. Důležité bylo zjištění, že bez pomoci zahraničních spojenců není možné dosáhnout úspěchu. Po revolučních letech 1848–1849 se vedoucí silou na Apeninském poloostrově postupně, ale jistě stávalo Sardinské království. Vzhledem k idei, že cílem zahr. politiky by nyní mělo být získání podpory mocností pro myšlenku sjednocení Itálie, se Sardinie po boku VB a Francie zúčastnila Krymské války. Jednání Sardinie s Napoleonem III. roku 1858 se ukázalo, že císař by i byl v případné válce s Rakouskem ochoten pomoci. Počátkem roku 1859 začalo Rakousko i Sardinie mobilizovat, po odmítnutí rakouského ultimáta byly zahájeny vojenské operace. Záhy vypuklo pár povstání a po porážkách Rakušanů 1859 u Magenty a Solferina se začalo rakouské panství v Itálii drobit. Po několika francouzských mocenských zákulisních jednáních, kdy měl i kousek Itálie připadnout Francouzům, kvůli čemuž povstal u Janova Giuseppe Garibaldi, avšak rychle odjel podpořit právě propuknuvši povstání na Sicílii. 1860 osvobodil Garibaldi Sicílii a následně i Neapol, a vytáhl vůči problému - existenci světského státu církve - Papežskému státu. Ten ovšem kvůli nesouhlasu Napoleona III. nakonec nemohl k doposud sjednocené části Itálie, pod vedením sardinského krále Viktora Emanuela II., připojit. Následujícího roku byla přijata ústava. Dále pak Benátsko bylo vyřešeno (připojeno) během prusko-rakouské války roku 1866, se souhlasem Bismarckovým. Zbývající Řím byl obsazen během prusko-francouzské války (1870-71) a učiněn hlavním městem sjednocené Itálie.

• Sjednocení Německa: Od roku 1815 tvořilo Německo 38 států spolu s Rakouskem v tzv. Německém spolku. Do roku 1848 nebyla přílišná možnost realizovat jakékoliv snahy o sjednocení, rakouský kancléř Metternich zde prosazoval svoji konzervativní politiku, která sice padla s revolucí, avšak neúspěch revoluce 1848-49 znamenal i obnovení Německého spolku v nezměněné podobě, navíc se zde nyní začala projevovat soupeřivost Pruska s Rakouskem. V následujících letech se v německém prostoru pomalu začaly uvolňovat hospodářské poměry, díky čemuž se zde mohla naplno rozmáhat průmyslová revoluce. Souvislosti války v Itálii roku 1859 jasně ukázaly, že sjednocení Německa není jenom hospodářským požadavkem. Vytvoření silného národního státu se jevilo jako nezbytné i v zájmu národní nezávislosti, aby do německých záležitostí nebylo možno zasahovat zvenčí jako dosud mnohokrát. Po řadě nepopulárních opatření vlády získala liberální strana zásadní vliv. Roku 1862 byl ministerským předsedou jmenován Otto von Bismarck, který měl být spásou konzervativní aristokracie. Základním cílem se pro něj stalo uskutečnění německé jednoty cestou „shora“, tedy pod vedením Pruska. Bismarck také brzy dobře pochopil, že není možný návrat k systému 50. let a v zájmu dosažení národní jednoty bude nezbytné spolupracovat s přinejmenším částí myšlenek liberální strany. Z mezinárodního hlediska měl Bismarck dva hlavní cíle – usiloval o likvidaci vlivu Rakouska v Německém spolku a mohla zde vyvstat i překážka německému sjednocení v podobě Francie. Roku 1866 se Berlínu se podařilo provokacemi přimět Rakousko, aby navrhlo mobilizaci jednotek Německého spolku proti Prusku. To nečekalo a zahájilo válečné operace. Třebaže na straně Rakouska stály všechny střední německé státy, Prusko rychle tuto spolkovou protikoalici vyřadilo a finálním úderem u Hradce Králové vyřadilo i Rakousko. V Severoněmeckém spolku se pod pruským vedením spojilo 21 států. Na základě všeobecného volebního práva byl zvolen Severoněmecký sněm a 1867 zahájil zasedání, kdy přijal ústavu, která potvrdila výjimečné postavení Pruska. Po porážce Rakouska představovala Francie poslední významnou překážku na cestě ke sjednocení Německa. Na sklonku 60. let se projevily mnohé příznaky krize režimu Napoleona III., čehož Bismarck obratně využil a vmanévroval Francii do role útočníka. Roku 1870 vyhlásila Francie Severoněmeckému spolku válku, krátce po zahájení bojů se však plně projevily francouzské slabiny. Brzy bylo dobyto Alsasko, několik francouzských armád bylo obklíčeno a donuceno ke kapitulaci, nadto při bitvě u Sedanu byl zajat i sám císař Napoleon III. Tato strašlivá série porážek přivodila pád druhého císařství ve Francii, a 4. září 1870 byla v Paříži vyhlášena republika. Konečná mírová smlouva byla podepsána 10. května 1871 ve Frankfurtu n. M., Francie ztratila jejím podpisem Alsasko a Lotrinsko a zavázala se zaplatit Německu obrovskou válečnou náhradu. Nespokojenost, vyvolaná průběhem války, ústupností a zradou části politické špičky i zoufalou ekonomickou situací vyústila ve francouzské metropoli povstáním 18. března 1871, které do dějin vešlo jako Pařížská komuna. Předtím však završil Otto von Bismarck své životní dílo – 18. ledna 1871 proběhlo v Zrcadlové síni zámku ve Versailles slavnostní vyhlášení Německého císařství.