Písařské potřeby

Písařské potřeby

- zcela odpovídaly zvoleným psacím látkám

- u archeologických psacích látek se rylo, tesalo, malovalo: kladívko, dláto, rydlo = stylus

- na paleografické psací látky se používalo per:

Stylus

- rydlo

- používal se na voskové tabulky; na jednom konci hrot na vyrývání do vosku, na druhém konci hladítko na mazání

Třtina

- na papyrus, pergamen a papír

- rákosové pero

- jiným názvem fiskula, kalamus (od toho pozdější výraz kalamář)

- užíváno asi do 12. století

Brko

- latinsky penna (od toho dnešní penál)

- ptačí pero; nahradilo třtinu (dostupnější a lépe se s ním psalo)

- objevuje se v 5. století

- nejkvalitnější: husí; dále: labutě, pávi, orli,…

- 1 zvíře asi 10 brků

- psalo se seříznutou hranou; vybrala se dužnina a hrot se mírně rozříznul

- užívání brka definitivně skončilo až užíváním ocelového pera

Ocelové pero

- od 19. století, z Anglie

- pružné, kopírovalo brk

Plnicí pero

- 1883

Kuličkové pero

- po 2. světové válce

Tužka

- grafitová tuha v tenké dřevěné tyčince, znám od 16. století, u nás až v 19. století

- předchůdce tužky: olůvko – pro vyznačení řádek a psaní poznámek

Výbava písaře

- při psaní užíváno brko + několik náhradních brků + razorium (nožíček, skalpel), který se užíval na ořezávání brka, pergamenu, nečistot

- součástí písařského penálu i kravský roh s inkoustem; při cestování v tomto rohu byla houba (spongium), která inkoust nasála, a ten se pak nevylil – také pro vysávání přebytečného inkoustu

- další součást kružítko (circulus, punktorium); bylo to spíše odpichovátko (dva hroty); brala se do něj vzdálenost a odměřovaly se řádky

- další součást pravítko (regula); linkovalo se s ním; linkovalo se olověnou tyčinkou, kterou se naznačily řádky a ty se snadno setřely (tužka byla neznámá); užívalo se také tzv. slepé linkování (tyčinkou se rylo do listu a tyto rýhy se pak obtiskly na další listy, a nebo se linkovalo přímo inkoustem)

- další součást výbavy písaře pemza (pumex) na seškrabání, hlazení a houba (spongium) na mazání kaněk, otření inkoustu, do rohu při převozu inkoustu

- na písařskou výbavu se užívalo dřevěného pouzdra (penály – uvnitř kožené měšce s materiálem na výrobu inkoustu a štětečky na psaní Au a Ag)

Inkoust

1) ve starověkém Egyptě se používal inkoust ze sazí – to přejalo Řecko, Řím

- z různých druhů sazí, především pálená pryskyřice, dřevo, dehet – to se následně smíchalo s vodou a různými pojidly (med, želatina, bílek, klíh, přírodní guma)

- modročerný či tmavě hnědý odstín

- výhody: chemická stálost

- nevýhody: citlivost vůči vlhku

2) od starověku se používal inkoust z výměšku hlavonožců (láčkovci) – sépiový inkoust – využíval se jen krátce – bledl – purpurový

3) sympatický inkoust – objeví se až po chemické reakci (mléko + teplo svíčky)