Barokní dějepisectví

Barokní dějepisectví

Barokní dějepisectví bylo vázáno na konfesionální konflikty a zájmy absolutistického státu. Oživovalo středověké pojetí dějin a jejich konečného cíle ve spáse. Slohová uhlazenost nebyla nezbytností, historik se měnil především na shromažďovatele, vydavatele a komentátora pracujícího s velkou kritičností a pokračujícího v tradici renesančního kriticismu. Kritičnost byla omezována jen tam, kde se týkala teologických témat. Historikovou úlohou nebylo zjišťování pravosti pramenů, ale také jejich věrohodnosti.

Speciální formou dějepisectví byly monumentální ediční řady, shrnující rozptýlenou látku. Měly původně dokazovat legitimitu soupeřících stran, států a věr. Nejvýraznějšími výkony barokního dějepisectví byly dvě edice – soubor životopisů světců, založený Jeanem Bollandem, Acta Sanctorum, a obdobný podnik vydávaný francouzskými Mauriny. Při něm působil Jean Mabillon, autor knihy De re diplomatica libri tres (1681), zakladatel diplomatiky jako odborné disciplíny. Životopisy tam vycházející svým kriticismem daleko překračovaly meze hagiografického spisování. Českou obdobou byl velký soubor Akt Jednoty bratrské, založený Janem Blahoslavem. Ve velkých polemikách o primátu katolické víry a protestantismu se protivníci obraceli k historickým argumentům a vynášeli je z archívů. Na reformační straně byly takovým dílem tzv. magdeburské centurie, na katolické dílo Caesara Baronia.

Vedle velkých edičních řad a analytických studií podal Jacques Bossuet pokus o syntézu světových a křesťanských dějin, pojatou v duchu katolického pravověří jako cestu lidstva ke spáse (1681). Tím se uzavřela staletá nadvláda chápání dějin opřeného o teologii, zahájená Aureliem Augustinem.

V protikladu k epoše barokní kultury se šířil od západu protikladný názor na svět a v tom i na minulost. Barokní exaltovanost byla vystřídána osvícenským racionalismem, vyznávajícím kult rozumu. Skutečnost v něm byla posuzována podle toho, jak se shodovala s principy univerzálně platného rozumu. Nad city, náladami, představivostí, poetičností, triumfovala zákonitost obdobná řádu přírody, který rozum objevoval. V novém řádu neměly věci a instituce hodnotu podle toho, jak byly posvěceny tradicí, ale podle souladu s abstraktním rozumem.

Osvícenské myšlení zaujímalo protikladné stanovisko k celé minulosti, zejména středověku. V něm vidělo koncentrovány všechny slabiny nerozumu, temného středověku. Člověk byl charakterizován jako bytost užívající rozumu a odmítající to, co se rozumové analýze příčilo. Kriticismus vůči tradici dosáhl v osvícenství vrcholu a vedl místy až k hyperkriticismu. Vedle středověku stíhaly odsudky osvícenců náboženství.

Stinnou stránkou osvícenského intelektualismu byla neschopnost poznat a respektovat i hodnoty, které platily v minulosti. Za vrchol dějin považovalo osvícenství samo sebe. Pro osvícence byly dějiny řádem, který je rozumovou činností odkrývá a podle něhož soudí a jedná. Hledáním tohoto řádu se od osvícenství zabývá disciplína nazvaná filosofií dějin, hledáním smyslu dějin. Osvícenství svým racionalismem a empirismem bylo velkou etapou v dějinách myšlení a vědy. Trpělo však ahistorismem, nebylo schopno přijmout stanoviska, která byla platná v jiných, starších epochách. Mělo však smysl pro jiné civilizační okruhy. Zásluhou nové disciplíny, zvané kulturní historie, si historikové začali všímat faktů, které dříve za historické pokládány nebyly. Připravovala se tak půda pro univerzální pojetí dějin, jak o ně historiografie usiluje dodnes.