Vývoj vztahů mezi Čechy a Slováky (1770-1918)

Vývoj vztahů mezi Čechy a Slováky (1770-1918)

Slovenské území bylo od 11.století součástí uherského státu, který byl v 16.století začleněn do habsburského soustátí. Vytváření novodobého slovenského národa (slovenské národní obrození) probíhalo za velmi ztížených podmínek. Vůdčím národem v Uhrách byli Maďaři, jejichž šlechta začala od konce 18.století cílevědomě usilovat o přetvoření mnohonárodnostního státu na maďarský národní stát. Slovenské měšťanstvo na konci 18.století v podstatě neexistovalo, slovenské zemanstvo ve své převážné většině se dávno pomaďarštilo jazykově i společensky. Vysokou šlechtu Slováci neměli. Převážnou část slovenského obyvatelstva představovaly chudé vrstvy na venkově i ve městech. Rozhodující roli v slovenském národním obrození tak od počátku hrála národně uvědomělá inteligence maloměstského či venkovského původu. Ještě výrazněji než v sousedních českých zemích vystupovala do popředí úloha spisovného jazyka, kterou v minulosti plnila čeština. Jako východisko pro nový spisovný jazyk si Anton Bernolák zvolil západoslovenské nářečí. Bernolákovci se na konci 18.století sdružili ve vydavatelském a kulturním spolku Slovenské učené tovaryšstvo v Trnavě. Tento jazyk však nepřijali slovenští evangelíci a samo západoslovenské nářečí se perspektivně z jazykového i geografického hlediska nemohlo stát základem celonárodního slovenského spisovného jazyka.

Druhá část slovenských národních buditelů, náležejících převážně k evangelickému táboru, zůstávala zatím věrná češtině. Jejich střediskem bylo evangelické lyceum v Prešporku (Bratislavě), kde byla katedra řeči a literatury československé, jejímž profesorem byl Juraj Pálkovič. V dusném ovzduší ponapoleonského období vzrůstala všeslovanská idea, jíž dal Ján Kollár ve své Slávy dceři básnickou podobu. Přínos Slovanů pro evropskou kulturu se snažil ukázat ve Slovanských starožitnostech Pavel Josef Šafařík.

Od poloviny 30.let začala ve slovenském národním hnutí nastupovat nová generace, kterou rozhodující měrou ztělesňoval Ludovít Štúr. Střediskem její činnosti se stala Společnost českoslovanská. Úsilí štúrovců vyvrcholilo roku 1843 vytvořením celonárodního spisovného jazyka na základě středoslovenského nářečí. Ještě před revolucí 1848 se štúrovcům podařilo ustavit celonárodní kulturní spolek Tatrín a Štúr dosáhl i toho, že mohl vydávat Slovenské národní noviny, které se staly významným orgánem zápasu proti maďarizaci, za slovenská národní práva a za odstranění poddanství.

Pád Bachova režimu na konci 50.let umožnil postupný rozmach slovenského národního hnutí, které v době neoabsolutismu jen živořilo. Převážná většina maďarských politiků s ohledem na rozjitřené nálady v maďarské společnosti usilovala o obnovení zásad ústavy z roku 1848 a roznítila odpor proti Vídni. V této souvislosti došlo k rozdělení slovenského tábora. Převážná část někdejších Štúrových stoupenců spatřovala naděje ve Vídni. Měla za to, že odtud nebude hrozit bezprostřední odnárodňování, že bude respektována zásada svébytnosti slovenského národa. Představitelé tohoto politického směru byli později označováni jako stoupenci Staré školy, zatímco druhý směr slovenské politiky, která hledala oporu v Pešti, byl nazýván Novou školou. V roce 1861 na shromáždění v Turčianském Sv. Martině bylo přijato prohlášení známé jako Memorandum národa slovenského, v němž se vedle uznání národní svébytnosti Slováků požadovala na území obývaném Slováky samospráva. Pro většinu slovenských národovců se stalo Memorandum programem slovenské politiky na celá desetiletí. Druhým velkým celonárodním významným aktem bylo založení Matice slovenské v roce 1862, která však byla v první polovině 70.let za Tiszovy vlády zrušena. Národně politické centrum se postupně začalo vytvářet z Turčianského Sv. Martina, které se stalo sídlem postupně se formující Slovenské národní strany. V druhé polovině 90.let došlo i v slovenském národním táboře k politické diferenciaci. Nejprve se zformoval klerikální tábor v souvislosti s bojem o tzv. církevně politické zákony, jež prosadila do života uherská vláda přes odpor klerikálních kruhů i samého panovníka. Prosazení těchto zákonů vedlo ke vzniku samostatné klerikální strany, v jejímž rámci hledali své přístřeší i slovenští klerikálové. Druhým proudem, který vystoupil s otevřenou kritikou martinského centra, byli hlasisté, kteří v létě 1898 začali vydávat svou revui Hlas. Úzce spolupracovali s Českoslovanskou jednotou, která se později stala významnou slovakofilskou korporací v českých zemích. Hlasisté sdružovali především mladou slovenskou akademickou inteligenci. Na počátku 20.století se ještě více vystupňoval národnostní útisk. Na podzim roku 1907 poděsila širokou veřejnost zpráva o krvavých událostech v Černové u Ružomberka, kde střelba do tamějšího lidu si vyžádala na místě devět obětí