Československo a demokracie na počátku 20. století

Československo a demokracie na počátku 20. století

• Bylo taktéž zasaženo všemi problémy jako okolní státy, ale netrvaly tak dlouho a především se příliš nedotkli české společnosti. Ani z legionářů, jejichž část po nějakou dobu volala po Masarykově diktatuře se nevyvinulo nic podobného jako v Maďarsku a Polsku. Byli neutralizováni tím, že se stali základem nové armády.

• Někdy i štěstí. Špantou vojenskou situaci na Slovensku podpořila Dohoda a poté se podařilo situaci stabilizovat. Problémem byla především Podkarpatská Rus, která se nikdy v podstatě nestala součástí republiky a navíc ji natáhla do vojensky nepříznivého tvaru. Navíc nepříznivé hospodářské poměry. Maďarští úředníci odmítli pracovat pro novou vládu a odešli do Maďarska. jejich místo zaujali buďtu Češi nebo československy smýšlející Slováci. Tím, ale i povýšením Slováků na státní národ (Československý) se podařilo alespoň načas púotlačit jejich nacionalistické tendence.

• Němci – 4 provincie. Velmi rychle za podpory Dohody potlačeno armádou. Navíc Berlín spíše tlačil provincie k dohodě, aby si rychle vymohly dobré podmínky v republice, než bude pozdě. Vídeň se na to dívala obdobně – i když navenek zprvu separatistické tendence podpořila. Navíc bylo nereálné, že by Dohoda souhlasila s rozšířením území poražených mocností. Německé strany se také ihned zapojily do voleb. Naopak první ústava byla přijímána ještě bez nich – provizorním národním shromážděním.

• Německé důvody pro setrvání: a) hospodářské vazby, b) hosp. a polit. stabilita – v porovnání s D a A.

• Naopak národnostní postup čs. vlády byl od počátku pro Němce nepřijatelný. Byli zvyklí na maximální volnost a nyní byla jejich práva omezována – jejich poměr v úřednictvu, jazyková práva (jasně preferována byla čeština). Šlo hlavně o emocionální problém (stali se sluhy svých sluhů). Obzvlášť jelikož nebyli skutečnou menšinou (3 mil. – např. více než Slováků).

• proti tomu: a) demokracie s poměrným zastoupením a regionální samosprávou – 90 proc. Němců mohlo komunikovat s úřady německy, b) ochranný menšinový status (hl. kulturní). nespokojenost byla, ale nikdy nepřerostla např. v nějaký masivní exodus.

• Politicky se rozdělili na pozitivisty (soc. dem., kř.-soc., agr.) a negativisty (nacionálové). Všichni byli v parlamentu, ale ti druzí odmítali na čemkoli pracovat a inklinovali k nedemokratickému autoritářství. Velezrada povinností.

• Ze strany Čechů a Slováků nadšení pro stát. Vysoká zralost občanské společnosti. Navíc se Čs. vyhnulo hyperinflaci.

• Velké spektrum politických stran – až 25. Navíc se zájmové členění ještě dělilo na národnostní členění.: strana agrární, katolická, „buržoazní-městská“ (nár. dem.), socialistické (soc.-dem.) a národně socialistické. Výjimku tvořili slovenští nacionální katolíci –Luďáci.

• velmi typické bylo střídání vlád a vznik koalic. Koalice občanských a socialistických stran.

• Režim prvního poválečného údobí označuje český historik Zdeněk Kárník za národní diktaturu proti německému a maďarskému separatismu a proti radikálnímu socialistickému a komunistickému hnutí. Naopak zdůrazňuje, že ani na okamžik neuvažovali představitelé o návratu k nedemokratickým či diktátorským tendencím (jako v okolí). Stabilní režim – základním pojítkem národní a republikánská státotvronost. Konzervatismus a monarchismus velmi slabý.

• Jediný odklon k autoritářským tendencím lze vysůledovat u národní demokrracie, která v polovině 30. let snažila nahradit volební ztráty patronací malých fašistických stran – nepodařilo se. Ale Kramáře nelze srovnávat s Dmowskim. Fašistické tendence nebyly nikdy nijak silné.

• nejsilnější po celou dobu agrárníci – republikáni.

• Komunisté ve dvacátých letech velmi slabí. Jejich radikalismus navíc způsobil pravicový odklon soc.-dem. Komunisté za Šmerala nebyli nijak bolševickou stranou a o nějakou revoluci se ani nepokoušeli. Až posléze se do čela dostali mladí radikální „karlínští kluci.“ – první projev v parlamentu „zakroutíme vám krkem.“ Byli legální, masou stanou – 10 proc., ale izolováni, v podstatě sami sebe izolovali. Navíc direktivy z Mosvy činily stranu nečitelnou a odrazovaly voliče. Nejsilnější byli na Podkarpatské Rusi.

• Čs. jediné, kde i v pozdějších letech, po opadnutí revoluční vlny, nevypověděly občanské strany spolupráci se soc.-dem. „Pětka“ – v pozadí, neformální uskupení představitelé stran – z hlediska demokracie nebylo dobré, jelikož marginalizovalo roli parlamentu – tuhá disciplína, a vedlo k nepotismu vedení stran. Na druhou stranu zajistilo plynule fungující mechanismus kompromisů.

• „Hrad“ – náhrada monarchistické autority. Masarykovi příznivci téměř ze všech stran, spolků a tisku. Na rozdíl od okolí, kde inteligence silně na levici a pravici nesmiřitelně proti sobě. „Hrad“ spíše takový střed – např. Karel Čapek. Hrad rozhodující pozici v zahr. politice – Beneš. Hrad nelze ale považovat za nějakou formu autoritářství, spíše demokracie.

• Hospodářská situace dobrá – rychlá obnova a finanční stabilita. jistý rozpor v silné vazbě na Západ, ale silných hospo. vazeb na Německo.

• Mez.-pol.: stabilní. Proti Maďarsku – Francie a Malá dohoda.

• Korektní vztahy s Rakouskem, Německem. Locarno sice trochu oslabilo, ale německý revizionismus v té době zaměřen spíše na Polsko. Navíc myšlenka anšlusu nebyla ve 20. letech aktuální.

• Přežila i první krizi – po volbách 1925, kdy oslabení socialisté odešli do opozice a situace byla značně nejistá. Kolovaly zprávy o fašistickém puči Gajdy – spíše pověry. na levici zase uvažovali o koalici s komunisty. Vše spíše fantazie.

• Švehla to nakonec vyřešil koalicí s národnostními skupinami – „panská“. Němečtí agrárníci a něm a slov. katolíci. Vše vyřešeno demokraticky. Z hlediska Evropy velmi zvláštní zapojení menšiny do vlády. Přesto spíše „manželství z rozumu,“ než nějaký průlom. Historiografie trochu negativně to, že se mohlo dojít trochu dál v národnostní politice republiky. Příhodnější situace než v polovině 30. let. To např. v roce 1927 – místo žup – země. Proti Němcům, ti tak neměli nic. Předtím mohli mít alespoň dvě župy. Naopak dobré pro Slováky a Podk. Rus – měli vlatní „zem.“

• Naopak dobrá integrace katolicismu – 1928 – konkordát s Vatikánem a 1929 oslavy katolického svatováclavského milénia.

• 1929 – nové volby – spíše levo-středová koalice – občanské a socialistické strany č. a n. – jinde v Evropě v té době silný příklon k pravici. Systém stabilní až do roku 1938, ale málo flexibilní.