Pozitivistické dějepisectví 1850-1890

Pozitivistické dějepisectví 1850-1890

Průmyslová revoluce spolu se zavedením strojové výroby změnila evropskou společnost a dala vzniknout Evropě moderní. Předpokladem změn bylo využití objevů v praxi, výrobě, technice. Přírodní a technické vědy se svými metodami, experimenty, exaktností, měřitelností měly stát modelem pro všechny vědy, tedy i vědy kulturní. Dějiny byly pro pozitivisty procesem obdobným procesům přírodním, ale jejich poznání nedosahovalo přesností přírodních věd. Romantický, citový přístup, intuice, byly vykazovány z vědcova myšlení. Znakem vědeckosti je věcnost, historik konstatuje, popisuje, nehodnotí. Individuum bylo redukováno na svou biologickou podstatu a primitivní psychologii. Pozitivní bilancí pozitivismu bylo, že se pod vlivem sociologie obrátila pozornost od individuálního člověka k hromadným jevům, ve kterých je jedinec jen jedním činitelem. Historik měl pokládat za relevantní to, co lidi spojuje ve skupiny a co je pro ně typické. Obzor historie se tím rozšiřoval, ale hrozilo, že historická věda se svým důrazem na jedinečnost podlehne sociologii.

Pozitivistická filosofie byla formulována ve Francii Augustem Comtem a její podstatné prvky jsou ve vědecké metodologii obsaženy dodnes. Na historickou látku byla aplikována zejména v díle Hippolyta Taina. Pro něho bylo vše, co se děje, produktem prostředí, rasy a okamžité situace. Jeho vylíčení francouzské revoluce, k revoluci odmítavé, ukázalo, že v praxi historika je teorie pozitivismu použitelná jen s výhradami.

Nejvýznamnějším historikem doby, doceněným až ve 20. století, byl Alexis de Tocqueville, předvídavý znalec problémů demokratické společnosti, dosud neznámých. Vycházel přitom z poměrů v USA, ale stejně promýšlel problémy kontinuity a revoluce. U něho i u pronikavého analytika antické obce Fustela de Coulanges, byl pozitivismus korigován pochopením pro význam kolektivní psychologie a toho, co bylo později nazýváno mentalitou. Zůstávala však stále platná zásada krajní objektivity a zdrženlivosti vůči hodnocení v dějinách. Vliv sociologie i masové společnosti i později marxismu vedl k pěstování discipliny hospodářských a sociálních dějin a vědeckého studia moderních dějin.

Ruské dějepisectví šlo v 19. století v zásadě touž cestou a zakrátko dosáhlo běžné úrovně, když se ruští historikové uplatnili dobře v západoevropském vědeckém světě. V něm celém byly nejdůležitějším okruhem pramenů prameny diplomatické a jim příbuzné. Zejména v Německu dosahovaly pomocné vědy historické přímo virtuozity v interpretaci listin. Klasiky discipliny byli Theodor Sickel (1826 - 1862) i Julius Ficker.

V kontinentálním dějepisectví byla charakteristickým rysem specializace studia. Bylo zaměřeno analyticky a v krajním případě se soustřeďovalo i na témata mající daleko k životu a zájmům společnosti. Zvláštní výjimku tvořila jedna větev německého dějepisectví. Dávala se do služeb obhajoby současného německého státu. Tuto tendenci mělo i monumentální dílo historika německých dějin a římského práva, Theodora Mommsena (1817 - 1903). U nás je znám svým odsudkem české kultury a Pekařovou polemikou proti tomu. Poznatky a objevy historiků - zejména na Předním východě - však imponovaly a zvyšovaly autoritu historických věd. Vrcholila éra začínající v romantismu, kdy je přítomnost neustále srovnávána se vzory pocházejícími z minulosti. Dobový historismus zasahoval do všech okruhů života, nejviditelněji do umění a u malých nesvobodných národů do politiky. Byl těsně spjat s nacionalismem.