Propojení státu a církve ve starověku

STÁT A CÍRKEV

starověk

Antické náboženství a stát byly navzájem silně propojené, jejich vzájemný vztah se projevoval v nejrůznějších rovinách: v osobě panovníka, v kněžském úřadě, v politických úřadech (senát, soud), v armádě.

Králové antického Řecka i Říma měli ve svých rukou nejen politickou, ale i náboženskou moc. Např. v Řecku byl král označován jako basileus hieroi, což znamená posvátná bytost. Byl náboženskou hlavou obce i nejvyšším knězem veřejného ohniště. Také tradice v Římě představovala krále jako kněze. Antický člověk se cítil závislý na svých bozích a v důsledku toho i na králi – knězi, který stál mezi jako prostředník mezi ním a bohy. Proto názor krále – kněze byl všemocný.

V období helénismu začali panovníci po vzoru orientálních vládců vyžadovat od svých poddaných větší pocty – zdůvodňovali to tím, že jim božstvo propůjčilo zvláštní moc, kterým se odlišují od ostatních lidí. Od toho byl jen krůček k božské poctě – po vzoru Alexandra Makedonského, který se dal prohlásit bohem, si nechávali vzdávat božské pocty i jiní vládci, až se tento zvyk dostal do císařského Říma. Politika císařů v období principátu spočívala v cílevědomé návaznosti na staré tradice, aby tak upevnili své postavení a zdůraznili nepřerušenou kontinuitu římského státu. Také např. Augustus za tímto účelem prováděl náboženské reformy hlásající návrat ke starému římskému náboženství. V této souvislosti se hovoří o starořímské mýtické tradici, podle níž římský rod Juliů, k němuž Augustus patřil, odvozoval svůj původ od bájného Jula, syna Ascania, který byl synem Aeneovým, jehož původ byl božský…pod rouškou obnovy římského kultu šlo Augustovi tedy o posvěcení císařskému rodu a jeho osobě. Augustus si také přisvojil doživotní titul nejvyššího náboženského úředníka – a jako pontifex maximus stanul v čele římského náboženství. Dokonce se nechal uctívat i jako bůh, čímž se zrodil císařský kult, který se stal součástí oficiálního kultu. Božských poct se dostávalo císařům po smrti, kdy došlo k jejich oficiální apoteóze (uctívání). Např.ale císař Nero si nechal prokazovat božské pocty už za svého života. Ze zbožnění byli vyloučeni jen ti císaři, jejichž památka byla oficiálně odsouzena senátem, protože senát rozhodoval o přijetí císaře za nového boha. Od 3.stol.dochází k přímému ztotožnění vládnoucího císaře s bohem, což je za dominátu vyjádřeno i oficiální titulaturou dominus et deus (pán a bůh)…a propojení náboženské a politické roviny v rukou císaře se tak stalo oficiální.

Hlavní propojení mezi kněžským úřadem a antického státu lze spatřovat právě ve spojení kněžství a politické autority v jedné osobě, které neskončilo s královskou hodností, ale bylo nahrazeno úřadem voleného nejvyššího úředníka, který byl politickým vůdcem, soudcem i obětníkem (knězem) – např.v Aténách to byl jeden z devíti nejvyšších úředníků – archón basileus, který se stal náboženským vůdcem na dobu jednoho roku – jeho pravomoci byly značně omezeny, také jeho život provázela celá řada náboženských zákazů, týkajících se jeho chování a oblékání, měl ale na starosti eleusinská mystéria i právní povinnosti jako rozsuzování sporů při obsazování kněžských úřadů, otázku pronajímání chrámové půdy nebo rozhodování v žalobách pro bezbožnost. Také zbývající archonti plnili v rámci svého úřadu kněžské úkony a obětovali bohům. Od poč. 4.stol. př.n.l. funkce archonta basilea ztrácela na významu a z tohoto důvodu ztratil většinu předchozích pravomocí. V Římě po vypuzení králů byl volen rex sacrorum či rex sacrificulus (král posvátných obřadů), jehož úřad se udržel až do císařské doby. O římský náboženský kult pečoval 16členný sbor kněží – pontifiků, který stál v čele římských náboženských obřadů a který měl do 4.stol.př.n.l. na starosti také kalendář. V čele tohoto sboru stál úředník – pontifex maximus.