Vztah církve a státu mezi rokem 700 - 1050
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Vztah církve a státu mezi rokem 700 - 1050
Došlo k hlubšímu pronikání křesťanství, pro které připravili pudu anglosaští mniši ve druhé misijní vlně. U mnoha evropských kmenů se udržovaly základní struktury germánského života, které přešly do křesťanství:
1. Germáni byli zemědělský lid. Církev, která vyrostla v antické městské struktuře, převzala
pod germánským vlivem také agrární strukturu (obročnictví, farní rozdělení na venkově)
Germánské pojetí pozemkového vlastnictví se projevilo v systému vlastnictví kostelů: kostel patřil vlastníkovi pozemku, na němž byl vystavěn, se všemi světskými právy (dávky, příjmy z darů) i duchovními /udílení svátostí, duchovní správa). Biskup jimi vůbec nemohl disponovat.
V germánském světě vládlo stavovské rozdělení na knížata, šlechtu, lidi svobodně, polosvobodné a nevolníky. To přešlo do křesťanského středověku a našlo přístup i do církve. Ostré rozdělení na stav vyššího a nižšího kléru podporovalo v církvi vládu šlechty.
Germáni se zaměřovali na boj a válku. To vedlo ve středověku ke vzniku křesťanského rytířství, k představě posvěcených bojovníků pro Boha, k svaté válce, ke vzniku rytířských řádů a ke křížovým výpravám.
Germánská královská hodnost byla už v předkřesťanské době obklopena mystickým leskem. Ten žil dále v křesťanské královské hodnosti, jež byla povýšena církevním svěcením. Sakrálnímu odůvodnění panovnické myšlenky sloužilo Pipinovo pomazání na krále, korunovace Karla Velikého i korunování Oty Velikého na krále a císaře.
Toto sakrální pojetí královské hodnosti vedlo v germánských zemích záhy je vzniku ideje zemské církve, v jejímž čele stojí král. Nejenže propůjčovali a rozdávali církevní majetek, ale také dosazovali a sesazovali biskupy a volně nakládali s tzv. říšským církevním vlastnictvím.
Zásahy do církevního práva obsazovat hodnosti, nutně vyvolaly reakci církve. Heslem reformátorů v 11.stol. se brzy stal boj proti laické investituře a simonii. Velkým tématem sporu o investituru byl zápas o osvobození církve ze sevření státu a světských velmožů.
Za panování Pipina Malého došlo k užšímu spojení franské říše s Římem. Papežská moc byla posílena položením základu k tzv. papežskému státu. Ke sbližování Svatého Otce s franským světem došlo už za Karla Martela, kdy papež Řehoř III. jmenoval anglosaského mnicha Winfrida (Bonifáce) misijním arcibiskupem pro oblasti ležící na východ od Rýna. Jeho aktivita zasáhla Germánii od Saska po Bavorsko, neomezovala se však jen na misijní záležitosti. Pustil se také do reorganizace a reformy franského kléru. Došlo k pravidelným synodám, kde se zpřesňovalo dogma a řešily organizační otázky. Došlo k proměně církve merovejské v kafkovskou. Franský episkopát přestal být podřízen králi a přijal princip závažné římské obedience.