Vztah církve a státu mezi rokem 700 - 1050

Za Pipinova nástupce Karla Velikého došlo k restituci římského císařství na západě a k formální alianci mezi císařem a papežem. Křesťanství, podle představ Karla Velikého, mělo být ovládáno ve shodě a svornosti dvěma hlavami, světskou a duchovní, císařstvím a papežstvím. Roku 800 přijal Karel Veliký z rukou papeže Lva III. korunu obnoveného císařství západořímského. Papež se zavázal k věrnosti císaři a císař slíbil ochranu papeži i celému křesťanstvu. Církev požívala cenná privilegia (byla osvobozena od dávek a břemen). Církevní předpisy byly světskými orgány respektovány. Vrchní dozor nad celým veřejným zřízením, církevním i světským měl však stát. Císař předsedal církevním synodám, upravoval různé církevní záležitosti vlastními nařízeními, jmenoval biskupy a dohlížel na ně…Rozhodujícím činitelem byla tedy světská moc. Rozdíl mezi cézaropapismem a tímto typem vlády bylo, že církev zde nebyla podrobena úplné despocii státu, měla vlastní zákonodárství a soudnictví a byla reprezentována papežem. Existoval zde jistý dualismus a paralelismus veřejné správy – v čele stál císař a papež, missi dominici (královi delegáti, kteří v určitém obvodu říše kontrolovali státní správu a soudnictví) byli dva – jeden duchovní a jeden laik. Ve vnitrostátní správě odpovídalo postavení hraběte úřednímu postavení biskupa. Po smrti Karla Velikého nastává úpadek a říše se rozpadá. Na druhou stranu dochází také k úpadku papežství, kdy se na papežském stolci střídají mnohdy osoby neschopné či nemravné a kdy dochází k neustálým bojům o něj.

Znovu ožívá idea římského císařství v Německé říši. Král Ota I. se nechal korunovat za císaře římského, čímž byla založena Svatá říše římská národa německého. Císařové neměli vůči církvi takového postavení, jaké měl Karel Veliký. Chovali se k papežům mnohem bezohledněji – zjednávali pořádek v Římě sesazováním a dosazováním papežů (Ota I. sesadil papeže Jana XII., dosadil Lva VIII., podobně i následující panovníci). Ota I. vydal ustanovení, že papežem se stane pouze ten, kdo se zaváže vůči císaři slibem věrnosti. Toto ustanovení platí až do 11.stol., kdy dochází ke změnám v římskokatolické církvi, které vrcholí tzv. boji o investituru (investitura = formální předání majetku nebo úřadu biskupům; na znamení vykonané investitury bylo odevzdáváno žezlo nebo prsten s berlou nebo jiné odznaky; králové udělovali biskupství a kláštery osobám duchovním nejprve jako beneficia, později jako léna, ačkoli nebyli vlastníky církevního majetku)