2. Politická a sociální hnutí v 19. století. Základní charakteristika jejich vývoje (nacionalismus, liberalismus, demokratické hnutí, marxismus, socialismus, konzervatismus).

2. Politická a sociální hnutí v 19. století. Základní charakteristika jejich vývoje (nacionalismus, liberalismus, demokratické hnutí, marxismus, socialismus, konzervatismus).

• Liberalismus - vycházel z osvícenectví, kdy rovnost člověka, nárok na přirozená práva (a omezení státní moci) se staly jeho základem, liberalismus usiloval o svobodu myšlení, svobodné uveřejnění názoru, právo na soukromé vlastnictví a svob. podnikání - všechna tato práva měla být zakotvena v zákonech (právní stát), jejichž základem by se měla stát ústava (konstituce, společenská smlouva), kdy moc zákonodárnou měla představovat volená složka (parlament). Občana a voliče chápali liberálové zpravidla jako muže, platícího daně, osobně svobodného a na nikom nezávislého (tj. třeba ne tovaryš, sluha, ani dělník (ženy vůbec)). Liberalismus byl (asi především) v prpol 19. stol. nosnou ideologií měšťanstva v celé (nejen střední) Evropě, společným znakem (v rámci Evropy) bylo odmítání absolutistické vlády a stavovsky rozčleněné společnosti (a zmiňované přir.-práv. cíle). Jako ideologie vznikl v 17. století především v Anglii (whigové - předchůdci liberální strany). Samotný název je odvozen od latinského libertas – svoboda. Jeho ústřední hodnotou je právě svoboda jednotlivce a společnost takových svobodných jednotlivců. Svoboda v klasickém liberalismu je chápána jako svoboda od státu, autority, tradice, znamená jejich omezení, ale nikoli destrukci. Dává člověku značný prostor pro svobodné jednání. Má základ ve filosofiích 18. století. Tyto teorie posloužily jako základ pro přijetí různých listin lidských práv.

• Demokratické hnutí - tento politický proud je mladší než liberalismus, méně vlivný v 1. pol. 19. století. Čerpá z idejí francouzského osvícenství i revoluce. Demokraté nevylučovali prosadit si své názory i revolucí, která však byla chápána jako krajní prostředek. Názory dem. hnutí přejímaly nižší střední vrstvy. Hlavní jádro politické činnosti tvořily otázky politické povahy (svoboda, lidská práva,…), otázky národa a jeho cíle. Demokratické hnutí netvořilo jediný homogenní proud. Pod tímto pojmem je možné zahrnout radikály i umírněné. V 1. pol. 19. stol. měli i určité společné rysy. Jedním z prvních požadavků bylo zavedení všeobecného volebního práva a odmítnutí jakékoli formy jeho omezení. Nespokojovali se s reformami stávajícího státního pořádku, ale chtěli nastolení demokratické republiky. Uznávají právo na vlastnictví. Majetkové rozdíly by neměly ovlivňovat výkon politických práv.

• Konzervatismus - Název pochází z latinského conservare - zachovat. Tato ideologie se snaží zachovat tradiční hodnoty, které zachovávají přítomný politický, sociální a ekonomický řád a které se s odstupem času jeví jako správné. Nestaví se proti společenskému vývoji, ale proti vývoji překotnému, revolucím, chaosu. Brání tzv. status quo. Vznikl v době osvícenství jako reakce na něj (zakladatel Edmund Burke). Osvícenství kladlo velký důraz na rozum, který je schopen vytvořit novou společnost na základě hesla volnost, rovnost, bratrství = ruší tradiční hodnoty. Sám Burke zažil francouzskou revoluci, postavil se ostře proti ní - zničila instituci krále, aristokracie a církve. Stát podle něj vzniká přirozeným vývojem, stavěl se proti myšlence společenské smlouvy. V 19. století byl konzervatismus v opozici k liberalismu a demokracii. Na liberalismu kritizoval přílišný důraz na svobodu, která má za důsledek sobecké jednání jednotlivce v neprospěch celku; demokracii její náplň, neboť si nedokázal představit, že by si lidé mohli vládnout sami.

• Nacionalismus - ideologie upřednostňující politické, kulturní a ekonomické zájmy jednoho určitého národa. Formuloval se v 18. století - Francie, Německo, Itálie; jako snaha o emancipaci národů v mnohonárodnostních státech, myšlenka národního sebeurčení. Hledá historické role a vyšší poslání národa. Nacionalismus vznikl jako vědomí příslušnosti k jednomu národu (většinou zejména vymezením se vůči národu jinému). Stojí v opozici k liberalismu - jednotlivec se musí podřídit kolektivu - národu. Opírá se o národ a jeho podstatné znaky - zvyky, tradice, jazyk, kulturu, literaturu atd. projevuje se v oblasti nejen politické, ale zásadně i v kulturní. Nacionalismus má několik vývojových fází - může pomoci národu k sebeurčení (národní obrození u nás), ale může vést až k legitimizaci zločinu a bezpráví (fašismus se opíral o nacionalismus).

• Socialismus - ideologie vedená ideálem sociální spravedlnosti. Snaží se podřídit jednotlivce společnosti, která si za svůj cíl vytyčuje dosažení obecného dobra nad individuální zájem. Odmítá soukromé vlastnictví výrobních prostředků a volnou konkurenci. Východiskem je kritika kapitalistického ekonomického systému. Trh rozděluje bohatství, na kterém se podílejí kapitál i práce nespravedlivě, což vede k růstu sociálních rozdílů. Nerovnoměrnosti by měly být zmírněny - podpora zaměstnanosti, sociální jistoty (minimální mzda, sociální dávky), rovný přístup ke vzdělání. Sám socialismus prodělal složitý vývoj a má 2 hlavní větve - utopický a vědecký socialismus. Utopický socialismus - představy o ideálním státu nebo beztřídní společnosti - Thomas More - Utopie, Thomaso Campanella - Sluneční Stát; Vědecký socialismus - V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu, kde byli nejvýznamnějšími představiteli Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Tři druhy relizace (větve) tohoto: 1.) ortodoxní socialismus, 2.) revizionismus, 3.) revoluční = marxismus

• Marxismus - je filozofický a ekonomický systém vycházející z děl K. Marxe a B. Engelse; vznikl ve 40. letech 19. století jako filozofie praxe. Kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filozofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský utopický socialismus. Marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje; cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka chápe jako „souhrn společenských vztahů“, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj. Tradičně se marxismus dělí na marxistickou politickou ekonomii, marxistickou filozofii (materialismus dialektický a materialismus historický) a tzv. vědecký komunismus – teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Marxismus výrazně ovlivnil dějiny konce 19. a 20. století. Filozofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy aj.)