24. Pozdní období římského císařství. Od rozdělení římské říše - základní teze
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
zánik západořímské říše a jeho příčiny:
zánik říše: v 60. a 70. letech 5. století n. l. se vystřídalo na západořímském trůně několik slabých císařů, posledním císařem západořímské říše byl mladý Romulus Augustus (v literárních pramenech je uváděn pod jménem Augustulus), na trůn ho ve věku osmi let prosadil jeho otec, vlivný germánský náčelník Orestes, dosazení Romula Augustula však vzbudilo odpor u germánských žoldnéřů, kteří nového císaře pod vedením Skira Odoakera sesadili, Orestes byl zavražděn, Romulus pak žil na jednom ze svých statků v Itálii,
i když byl Odoaker svými vojáky prohlášen za krále, nevystupoval již vědomě jako nástupce římských císařů, takže sesazením Romula Augustula západořímská říše zanikla, za pokračovatele západořímských císařů se ale považoval Iulius Nepos v Dalmácii, a Syagrius, syn vojenského velitele Aegidia, který původně bojoval pod äetiem a byl později jmenován vojenským velitelem Gallie, Syagrius vytvořil království v severozápadní Gallii (tzv. Tolossánské království), Odoaker byl posléze poražen východogótským králem Theodorichem I., který Itálii připojil ke své říši,
příčiny zániku: o příčinách zániku západořímské říše se vedou dlouhodobě v odborné literatuře spory, někteří badatelé jednostranně považovali za hlavní příčinu vpády germánských kmenů, jiní zdůrazňovali negativní roli křesťanství jako činitele, který říši rozkládal, další viděli hlavní problém v morálním úpadku Říma, nejpravděpodobnější je však konstatování, že se na zániku podílely jak faktory vnitřní (dlouhodobá krize říše), tak vnější (vpády barbarských kmenů),
východořímská říše: její území bylo hospodářsky i sociálně konsolidovanější a nebyla tak často postihována vpády barbarských kmenů, po smrti Arcadia nastoupil na trůn jeho syn Theodosius II. (408-450 n. l.), který pomohl Galle Placidii prosadit na trůn jejího syna Valentiniana III., za vlády Theodosia II. vzniklo jedno z největších právnických děl starověku, Theodosiův kodex (více viz téma Kultura v době principátu),
věroučné spory křesťanů: východořímská říše byla často zmítána věroučnými spory křesťanů, hlavním městem byla sice Constantinopolis, ale v křesťanské církvi měla větší vliv alexandrijská a antiochijská církev, věroučné spory vyvrcholily soupeřením konstantinopolského biskupu Nestoria a alexandrijského biskupa Kyrilla, který dosáhl zdiskreditování svého odpůrce a jeho odstranění z úřadu a vyhnání,
nestoriáni: Nestoriovo učení se však nadále šířilo zejména prostřednictvím sekty nestoriánů, nestoriáni tvrdili, že v Ježíši Kristu je přítomna jak boží, tak lidská osoba, a že božská podstata se do Krista vtělila až po jeho narození, čímž odmítali označení Panny Marie jako Bohorodičky, popírali také smrt Ježíše Krista na kříži,
chalcedonský koncil: boje uvnitř katolické církve skončily na ekumenickém koncilu v Chalkedonu (Malá Asie) roku 451 n. l., byla zde přijata některá nová dogmata a konstantinopolský patriarcha jako hlava církve východořímské říše byl postaven na stejnou úroveň jako římský papež v západořímské říši,
ve východořímské říši se stále více prosazovalo spojení světské moci s mocí církevní v osobě panovníka (tzv. caesaropapismus), císař měl právo investitury (uvádění do úřadu) církevních hodnostářů a měl obvykle silný vliv na dění v církvi,
východořímská říše existovala i po zániku říše západořímské až do roku 1453, kdy byla Konstantinopolis dobyta Turky,