24. Pozdní období římského císařství. Od rozdělení římské říše - základní teze

zatímco původně se považovalo období pozdní antiky za úpadkovou epochu antické civilizace, v pozdějších obdobích převládl názor, že raně středověká společnost na antiku navazovala, její poznatky však přebírala právě v podobě vytvořené v době dominátu, nepřebírala je úplně, ale vybírala si to, na čem měla přímý zájem,

postupně byl přehodnocován i názor na roli barbarských kmenů v závěrečných obdobích římských dějin, barbarské kmeny nemůžeme považovat pouze za negativní faktor, v jehož důsledku zanikla západořímská říše, neboť převzaly např. římské právo, které se výrazně podílelo na konstituování prvních barbarských zákoníků, římskou státní a městkou organizaci, latinu jako úřední a církevní jazyk i určité rysy římského způsobu života a zprostředkovaly dalším generacím i další prvky římské kultury,

odkaz antické civilizace se projevoval ve všech následujících dějinných obdobích, i když samozřejmě zprostředkovaně, v různých podobách i s různou intenzitou, Evropa prošla několika „renesancemi“ (znovuzrozeními), od karolinské renesance (8. a první polovina 9. století) až po renesanci v době 14.-16. století, a návaznost na antiku se projevovala i v dalších historických epochách,

antické tradice jsou přítomny i u nás, jak prokazuje také antické dědictví v Olomouci, zejména pozoruhodný soubor barokních kašen, antické architektonické prvky na četných olomouckých stavbách, latinské nápisy na řadě stavebních objektů či v době humanismu vzniklá legenda o založení města Olomouce Caesarem.