Zaměřování archeologických nálezů a lokalit
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
V archeologické praxi je stále běžné, že nároky na měření prvního typu (relativní měření) jsou velmi vyso-ké, zatímco naopak úkoly druhého typu (absolutní poloha v mapě či souřadnicích) se pojednávají zběžně. Tato praxe má (donedávna měla) objektivní příčiny, a to zejména ve značné pracnosti a nákladnosti druhého úkolu. Teprve v poslední době přináší technika (GPS) nové možnosti a poměr náročnosti obou druhů úkolů se mění.
Existují tři druhy prostředků, které lze k měřením v terénu použít: (a) jednoduché pomůcky (pásmo, buzo-la, hranol), (b) geodetické přístroje (teodolit, totální stanice, nivelační stroj) a (c) přístroje satelitní navigace (tzv. GPS). Ne všechny z těchto prostředků jsou ovšem stejně vhodné ke všem úkolům. Poměrně úspěšně byly v české archeologii aplikovány zejména systémy GPS.
Vzorkování
Cílem nedestruktivního průzkumu (výzkumu) může být (a) vyhledání konkrétního archeologického jevu (např. neodkryté části komponenty, „chybějících“ komponent v sídelním areálu atd.), (b) zjištění četnosti a skladby jevů určitého druhu v určitém prostoru (např. počtu komponent v mikroregionu nebo chronologických fází na lokalitě) nebo (c) plošné zmapování určitého archeologického jevu či jevů. Zpravidla jde o to získat jen ty in-formace, které potřebujeme, a to co nejrychleji a nejlevněji. Nezbytnou pomůckou je zde teorie vzorkování, čili pravděpodobnostního výběru (angl. sampling).
Vzorkovací metody jsou ilustrovány na příkladě vzorkování (polokulturní) lokality (11.3.3.) a celé krajiny (11.3.4.). Na příkladech jsou modelovány výsledky při různé intenzitě vzorkování, různých tvarech a velikosti jednotek vzorku apod. Základním problémem z druhé oblasti je skutečnost, že každý druh pramenů vyžaduje odlišné vzorkovací parametry, a to vzhledem k jiné celkové četnosti a principům rozmístění.
Databáze
V nedestruktivním výzkumu se setkáváme především s „databázemi archeologických památek“ („databázemi archeologických výzkumů a nálezů“) a databázemi specifických dat, vytvářenými v terénních projektech. K databázím prvního typu patří např. Archeologická databáze Čech (ARÚ Praha: Kuna 1997a).
Ústředním problémem „databází výzkumů a nálezů“ je pojetí základní jednotky dat, tj. definice pojmu „na-leziště“. Řešení by bylo možné přinést nahrazením „databází nalezišť“ databázemi jednotlivých objektů (te-rénní měření dnes zpravidla probíhá pomocí totálních stanic a GPS, které si podobné databáze vytvářejí automa-ticky).
Geografické informační systémy
Pojem GIS se používá ve dvou různých významech: (a) počítačových programů, umožňujících pracovat s digitálními mapami a (b) souborů dat, shromážděných těmito programy a vytvářejících ucelený informační systém. V ČR se GIS zatím nejčastěji využívá při vytváření regionálních informačních systémů, případně při dokumentaci jednotlivých terénních výzkumů (Kučera – Macháček 1997); aplikace v oblasti analýzy krajiny a prostorové struktury dat jsou zatím méně časté (Kuna – Adelsbergerová 1995; Neustupný – Vencl 1995, Neu-stupný – Venclová 1996; Kuna 1997b).