Baroko v Itálii 17. století

druhy, techniky i náměty přejímá z renesance, avšak vše podřizuje svým uměleckým záměrům

dekorativní sochařství - zdobící architekturu - dynamismus a tvarová a výrazová nadsázka

záliba v plnosti tvarů a kupení motivů - fasády kostelů a paláců a jejich interiérů

figurální sochařství - lidské tělo ukazuje stav duše. Extrémní a vypjaté duševní stavy - často drastické scény z mytologie. Tvoří i těla ošklivá a sešlá (memento mori). Spolupráce živlů - rozevláté šaty aj.

Gian Lorenzo Bernini (1598-1680) - zázračné dítě, žák svého otce.Působil v Římě ve službách papežů, ve stáří pracuje pro Ludvíka XIV.

nestatuární malířské pojetí kompozice (jednopohledovost, odstranění soklu, spojení s prostorem)

iluzionistický záměr je podpořen vrtanou technikou - detaily tvořené vrtákem - proděravuje celý blok a vpouští do soch prostor. Odvozeno z antického říma. To a politura je klasickou známkou Berniniho stylu

David (1619) - barokní pojetí tradičního námětu (vyhrocená rotace, napjaté svaly, zaťaté zuby)

Apollo a Dafne (1624) - inspirováno helénismem - barokní typ mytologického námětu - vítězství cudnosti nad chtíčem

Únos Proserpiny - prototyp barokního únosu, sv. Longin (1638 ve sv. Petru) - prototyp barokního světce, náhrobek papeže Urbana VIII (1647) - příklad náhrobku, sousoší Vidění sv. Terezie (1645-1652) - zobrazení mystické extáze.

v Římě 2 fontány - 4 řek a Tritonovu fontánu, pofobizny kardinála Scipia Borghese (1630 - malířská reflexe v oku), jezdecká socha císaře Konstantina Velikého ve Vatikánu (1675 - se závěsem). Ležící Blahoslavenou Lodoviku Albertone (1675) zachytil v agonii před smrtí

1665 odjíždí do Paříže - busta a jezdecká socha krále. Navrhl východní křídlo Louvru ale bylo zamítnuté.

jeho vliv působil celé 17st. a šířil se i na sever od Alp, hlavně přes Benátky

proti jeho radikalismu stojí klasicistní směr v římě - Alessandro Algardi (1602-1654, náhrobek papeže Lva Xi ve sv. Petru).

V 18st. se většina sochařů od Berniniho stylu odklání a usilují o půvob, lehkost a melancholickou krásu

stejná tendence jako v sochařství a architektuře - rozbití harmonie a rovnováhy - vneslo do obrazu pohyb a napětí, dramatické světelné efekty - snaha diváka ochromit a získat

velkolepé náboženské a mytologické náměty, oslava hrdinů a světců, ukrutné scény - záliba v silných emocích, nadsázce a divadelní efektnosti. Námětově, technicky i formálně navazuje na renesanci

nástěnná malba dotváří se sochou architekturu k jednotnému a mocnému účinku - malba nejen dekoruje, ale i iluzionisticky a opticky otevírá do prostoru (převážně nekonečného nebeského). Všímání si a studium přírodního osvětlení a ovzduší a jejich důsledek na barevnost. V první pol 18st. dospívájí až k rokokové atmosférické světelnosti

závěsný obraz je většinou malován na plátně. Rozvíjí všechny námětové druhy (včetně žánrového obrazu a krajinomalby) a rozšiřuje je o zátiší jako samostatný obor.

vývoj od dramatického a prudce kontrastního temnosvitu raného baroku, přes různé šerosvitné malby vrcholného baroka až k barevnému iluzionismu pozdního baroka a rokoka, kde se tvary a lokální tony rozpouští v atmosférickém světelném mediu

Michelangelo Merisi zvaný Caravaggio (1575-1610) - krátký a barokně dramatický život. Rváč a násilník, několikrát vězněn. Po zabití v souboji (1606) utekl do Neapole a na Maltu a vstoupil do řádu maltézských rytířů, byl ale odhalen a zemřel vysílením při snaze dostat se do Říma v Porto d´Ercole.

tvoří v duchu realismu - vybírá si obyčejné lidi co potkává v krčmách. Měl zájem o zátiší - tvrdil že jablko může být krásné jako madona. Hlavní prostředek je světlo prudce vržené ze strany - maximální plastičnost, kontrastní temnosvit.

užívá kompoziční výřezy a pohybové zkratky - podtrhuje nenucenost a přirozenost scén

raná díla: Košík s ovocem, Medusa, Bacchus

vrcholná díla - Povolaní sv. Matouše (1598-1601), Ukřižování sv. Petra, Obrácení sv. Pavla(1601), Růžencová madona (1605)

pozdní maltská díla - Stětí sv. Jana Křtitele (1608) - velkorysé pojetí podřizující všechno jedinému účinku a duchovnímu mystickému významu

na Caravaggiův temnosvit navázali v Itálii, v Holandsku, Vlámsku,Španělsku, Německu a v Čechách.

druhé významné středisko barokního malířství leželo v Boloni, kde rodina Carracciů založila 1585 akademii, která měla šířit nový sloh

Annibale Carracci (1560-1609) - povolán do Říma 1595 aby vyzdobil Palazzo Farnese (Lásky Bohů - Triumf Baccha a Ariadny) - princip perspektivního pohledu v iluzionistickém spojení stropu a malířské dekorace s interiérem - jednotný dekorativní účinek - obrazy se střídají s plastickými medialony, karyatidami, iluzivně namalované sochy. Pečlivým studiem oživoval klasické náměty - dospívá k přírozenému klasicismu - antické formy s malířskou bezprostředností. Deskové obrazy (Quo Vadis, Domine?, Řeznictví). Položil základ klaisicistní krajinomalbě. Snaží se spojit přednoti vrcholné renesance s antickým dědictvím v nový sloh, z kterého vyšly oba proudy italského malířství 17st. dynamický i klasicistní barok

boloňská škola - Francesco Albani, Guido Reni (1575-1642 spojuje boloňskou školu s caravaggionismem), Domenichino, Guercino

Caravaggio ovlivnil římskou i neapolskou školu (v čele s José Riberou), novobenátský kolorismus ( základy Domenico Fetti, Bernardo Strozzi) Sebastiano Ricci a Giovanni Battista Piazzeta. Benátská škola vrcholí v 18st. v iluzionistických freskách a vedutách rokoka

vývoj nástropní fresky reprezentují Giovanni Lanfranco (kupole S.Andrea della Valle), Pietro da Cordona. Andrea Pozzo - jezuita. Maloval iluzivní, perspektivní výzdoby - Nanebevzetí sv. Ignáce v S. Ignazio di Loyola v Římě (1691-1694). Na začátku 18st. pozván do Vídně k císaři - vytvořil mnoho zakázek (některé však přechodného charakteru), např.: výzdoba Herkulova sálu v Lichtenštejnském zahradním paláci, strop jezuitského kostela.

krajiny s romantickou atmosférou malují Salvator Rosa (1615-1673), bizarní žánrové výjevy ze života vojáků, cikánů a komediantů Alessandro Magnasco (1667-1749)