film-reflexe-requeim pro panenku verze2PDF

Requiem pro panenku

Obsah
Do ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky je nedopatřením policií přivezena čtrnáctiletá Marika
v důsledku psychického šoku, který způsobil její otec tím, že ji znásilnil. Marika se snaží během pobytu
upozorňovat na to, že do tohoto zařízení nepatří – snaží se mluvit s nekvalifikovaným personálem a ředitelem
ústavu, kteří ale nijak nereagují, až na výjimky. Ti jsou však za svoji (potencionální) pomoc sadistickým
personálem ponižováni. Život v tomto zařízení je provázen utrpením, protože vychovatelky udržují Mariku a
ostatní chovankyně pod vlivem silných léků, využívají fyzických trestů, nádavky i ponižování jsou na denním
pořádku. Konflikty s vychovatelkami se stále zhoršují a vrcholí tragicky, kdy Marika v zoufalství podpálí
budovu ústavu, kde bohužel při tragédii přijde o život 26 dalších obyvatel s mentálním postižením. K závěru
se dozvídáme, jaké tresty byly vyneseny nad vychovatelkami i nad samotnou Marikou po provedeném
vyšetřování této tragédie.

Hlavní role
Marika Fasnerová – herečka bez postižení (s psychickou újmou z důvodu znásilnění otcem) = Dívka
zažívající kvůli svému „normálnímu/zdravému“ chování teror od vychovatelek. V zoufalství a bezvýchodné
situaci zapálí budovu ústavu.

Chovankyně Johanka – herec s postižením = Přítelkyně Mariky. Velmi přilnula k Marice (jelikož se ji ujala
a jako jediná se k ní chová hezky), která si ji taktéž oblíbila. Herečka v reálném životě postižení nemá, ale než
jsem si informaci dohledala, jsem naprosto věřila, že jim trpí. Uměla velmi věrohodně napodobit strach
z vychovatelek, výrazy při strachu/radosti. Určitě musím vypíchnout i samotné přilnutí k Marice, kdy se na ni
navázala natolik, že ze strachu, že o přítelkyni přijde, se při požáru rozběhla, aby Mariku zachránila. Zde jsem
zaznamenala a uvědomila si, jak tito lidé dokážou přilnout k další osobě nebo naopak.

Další důležité vedlejší role = Vychovatelky Volfová a Krocová – Osoby s duševními/psychickými potížemi.
Ostatní chovankyně – Dívky se skutečným postižením – Chovankyně byly nejčastěji s Downovým
syndromem či Autismem, bylo s nimi zacházeného velmi hrubě. Tím, že trpěly postižením, tak reálně
ukazovaly strach a obavy z vychovatelek.

Zamyšlení nad filmem/Reflexe filmu
Film je natočený podle skutečné události, kdy opravdu uhořelo 26 chovankyň v ústavu s takovou to drezúrou
jakou popisuji výše. Film má za cíl divákům přednést jak příběh hlavní hrdinky, tak i nahlédnutí co se skutečně
v onom ústavu dělo. Je to poutavý příběh mladé Mariky, která se dostala nedopatřením do ústavu pro mentálně
postižené. Má první otázka byla, jak je to možné? Kdo dívku rozřazoval? Kde se stala chyba? Chyb se mohlo
stát mnoho, nicméně v té době, když si uvědomíme, že na takových pracovištích pracovali většinou lidé bez
jakéhokoliv vzdělání v oboru, se člověk asi nemůže divit ničemu. Proč ale někdo tento problém neřešil a tuto
chybu nenapravil? Marika sama utekla a několika lidem toto chybné zařazení vysvětlila. Nevěřili ji? Nechtěli,
nebo neměli zájem? Opět si troufám říct, že od všeho pravdy trochu. Hlavním bodem/myšlenkou filmu bylo i
to, jak je nahlíženo ze strany personálu i okolím na mentálně postižené klienty (např. hasiči, kteří se velmi
nevhodně vyjadřovali k chovankyním při požáru, ale i samotná Marika, která několikrát zmínila, že není jako
ti „dementi/debily“). Okolí tyto lidi vnímali jako něco „nepotřebného“, personál je vnímal jako, že jsou něco
méně a mají poslouchat, jelikož jsou zbaveni svéprávnosti. Marika v jedné scéně řekla, že je jasné, že se s tím,
co se děje na ústavu se nic dělat nebude, jelikož je každému jedno, co se děje s mentálně postiženými. S tímto
tvrzením v tomto případě souhlasím, jelikož se přesně s takovým chováním ve filmu setkáváme.