Historie válečných konfliktů - obecné rychlé shrnutí

Válečné konflikty a jejich podoby

Válečné (ozbrojené) konflikty provázejí lidstvo od úsvitu jeho existence. Dokládají to jak opevněná pravěká sídla nebo kosterní pozůstatky nakupené v určitém místě a nesoucí pozůstatky zranění z boje. Od těchto šarvátek znepřátelených skupin a kmenů se odlišuje situace v prvních starověkých státech.

Vojsko mělo za úkol nejen ochranu státu a společnosti před vnějším nebezpečím ze strany sousedů, ale také ochranu panovníka a vládnoucí třídy před možnými nepokoji nebo převraty. Tyto a také vyloženě policejní povinnosti armádě zůstaly částečně ještě v 19. století (například zasahování proti tlupám banditů). Vojsko tvořili vybraní fyzicky zdatní muži, oddaní svému veliteli. Rozdílem oproti kmenovým oddílům byla zejména jejich organizovanost a větší disciplinovanost. Díky tomu se začíná rozvíjet také vojenská taktika. Armáda byla klíčová pro sjednocování územních celků nebo připojování vedlejších oblastí, díky čemuž mohly vzniknout mocné starověké státy (Řím, Egypt, Babylon…) – to vše se dělo pochopitelně skrze celou řadu válek. Rodí se nový hrdina – vojevůdce, který byl často sám vládce (např. Alexandr Makedonský) nebo pověřená osoba (např. Hannibal, částečně Caesar).

V armádě se začíná vytvářet velitelský sbor – tj. skupina zkušených bojovníků podřízená vojevůdci (např. Alexandrovi generálové, pozdější tzv. diadochové – Ptolemaios, Antiochos, Seleukos…). Armády se postupně početně rozšiřují a čítají někdy desetitisíce, výjimečně i více než 100 000 mužů (např. perská Dareiova armáda – řada osob byla ale vlastně „pomocným personálem“, nosiči…). Bitvy ale přesto nejsou extrémě krvavé – většina poražených uprchne nebo je zajata. Z vojenského hlediska získávají velmi velký význam opevněná města a různé pevnosti. Na jejich dobývání je třeba dobrá taktika a také obléhací stroje, které se tehdy zrodily. Čím byla armáda větší, tím potřebovala mít vypracovanější systém zásobování – kořeny logistiky. Vydržovat rozsáhlou armádu si mohla dovolit jen mocná a zejména bohatá říše (např. perská). Střetly se poprvé dva typy vojsk – námezdní („žoldnéřská“) – např. Persie a vojsko složené z občanů (tj. svobodných obyvatel státu) – např. řecké státy (Atény, Sparta…), Řím.

Druhé řešení bývalo většinou levnější (občané si většinou museli koupit i základní výstroj a výzbroj), ale často tyto jednotky postrádaly pravidelný výcvik a zejména bojové zkušenosti. Vyšší bývala naopak jejich morálka. Přestože byly války relativně dlouhé (řecko-perské přibližně 20 let, Peloponéská válka necelých 30 let), rozhodně se po celou dobu intenzivně nebojovalo – za celou dobu proběhlo jen několik větších tažení – zbytek se omezil na menší operace. Boje navíc probíhaly jen ve vhodném ročním období. Vzdálenosti tažení se postupně prodlužovaly a samotná tažení „zrychlovala“ – viz. babylónská tažení x tažení Alexandra Makedonského. Cílem kampaní byl většinou zisk dalších území (zvláště středisek obchodu nebo oblastí, kde se těžily drahé kovy), surovin, otroků nebo podřízení sousedního státu do vazalského poměru. Vedle vnějších válek se vedly boje také uvnitř státu – občanské války. Zde šlo o moc a převahu ve státě (řada občanských válek proběhla ve starověku např. Řím). Tento typ válek byl často zhoubnější než v případě boje s vnějším nepřítelem.