Historie válečných konfliktů - obecné rychlé shrnutí

Války paradoxně nebyly jen dobou, kdy „mlčí múzy“, ale docházelo při nich často k rapidnímu rozvoji poznání – ať už se jednalo o poznání geografické nebo i jiných věd – tady bylo pochopitelně prioritní oblastí vojenství, ale přispěly také k rozvoji zdravotnictví (Červený kříž byl založen po francouzsko-rakouské válce 1859…), stavebnictví zemědělství, ale i kultury (literatury, filozofie…). Kultura měla na války a válečnictví také velký vliv (přestože většinou v době jejich trvání a v následujícím období neprospívala) – řada vítězů podlehla kultuře poražených a dobrovolně ji přijala (např. Mongolové v Číně nebo různé germánské kmeny v římské říši). Někdy však došlo i k vědomému odmítnutí – třeba likvidace velkolepé knihovny v Alexandrii stoupenci proroka Mohammeda (hlásající heslo, že stačí pouze jediná kniha - Korán).

S reformací 16. století došlo k náboženským bojům napříč křesťanskou Evropou, které měly v řadě států charakter občanské války (Francie v 16. stol.). Vše vyvrcholilo Třicetiletou válkou, která patřila k jedněm z nejničivějších konfliktů raného novověku.

Po celé období středověku a raného novověku dominovaly armády složené převážně z profesionálních (ale placených) vojáků. Armády byly relativně malé, ale účinné. Malé byly i ztráty, protože vojáci nemínili zbytečně padnout do posledního. To vše se změnilo s francouzskou revolucí – francouzská armáda byla částečně rozložena a proti ní stály silné armády intervenčních států. Francouzi na to reagovali zavedením všeobecné branné povinnosti – vojsko zmohutnělo na několik set tisíc, sice nepříliš vycvičených a zkušených zato nadšených vojáků. Tyto jednotky dokázaly získat převahu nad protivníkem. Novou strategii dovedl k „dokonalosti“ Napoleon Bonaparte (jeden z nejschopnějších vojevůdců dějin). První polovina 19. stol. byla svědkem několika intervenčních zásahů na evropském kontinentu, které měly udržet status quo. Ve 2. pol. 19. století došlo k masivnějšímu průniku techniky do vojenství, díky čemuž se válka dynamizovala (např. vliv železnice, parolodí, balón, spojovací techniky – telegraf, telefon…). S rozšiřováním průmyslové revoluce se války stávaly komplexnějšími a život společnosti ovlivňovaly stále výrazněji. Cílem válek již nebylo získání určitých území a zachování cti národa, ale často „přežití“. Ve vojenství měly evropské mocnosti velkou převahu (kromě USA a Japonska) – projevovalo se to ve způsobu získávání kolonií. Expediční sbory většinou poměrně snadno porazily domorodé armády a „politika dělových člunů“ vnucovala vůli mocností i takovým zemím jako byla Čína.

Přelomovým konfliktem byla 1. světová válka, která se jako první dotkla převážně většiny Země. Výjimečná byla svou masivností (bojovaly zde na obou stranách miliony mužů), krvavostí (miliony padly), ale kupodivu i malou pohyblivostí. Jednalo se spíše o poziční- zákopovou válku (zejména na západní frontě), kde se bojovalo měsíce nebo i roky na stejném místě bez rozhodného vítězství jedné nebo druhé strany. Tento konflikt byl překonán až 2. světovou válkou, která byla ještě masivnější, krvavější, tragičtější (pustošení rozsáhlých oblastí, genocida…), ale velice dynamická. Německá taktika bleskové války za masivního použití tanků a letadel slavila několik let úspěch. Po skončení války byl svět vtažen do nového typu konfliktu – mezi dvěma supervelmocemi a jejich mocenskými bloky. Vzal na sebe podobu „studené války“, ale byl provázen množstvím „menších“ válek na periferiích (Korea, Vietnam, Afganistán…). Očekávané střetnutí stamilionů vojáků a nasazení nukleárních zbraní se však nenastalo. Od francouzské revoluce nabraly na síle ideové konflikty – prosazování některých myšlenek silou.