Historie válečných konfliktů - obecné rychlé shrnutí

Zásadní změnu znamenalo pro antiku tzv. stěhování národů. Římská říše se rozdrobila a vzniklo množství malých států. Tam přispělo vojsko k sociálnímu rozčlenění společnosti, když z vládcovy družiny začíná vznikat šlechta. Jednalo se o skupinu profesionálních válečníků, kteří měli jednak chránit panovníka, jednak tvořit jádro armády. Některé státy byly založené na stálé expanzi, kořist a tribut také pokrýval náklady na vydržování armády a státního aparátu, protože ještě v období raného středověku neměly státy střední a východní Evropy dostatečné příjmy k pokrytí těchto potřeb. (Např. Čechy za Boleslavů, Polsko za Boleslava Chrabrého…) Po zastavení expanze docházelo regresi a stát se rozpadal. Existovaly také hrozby, které přímo nezničily stát, ale pustošily zemi. Byly to loupeživé nájezdy, které se zaměřovaly na nepříliš chráněná místa, kde bylo možné získat nějaký majetek (kláštery, menší města a vesnice). Na západě a severu to byli Vikingové, kteří trápili zejména západní a severní pobřeží franckých států a východní pobřeží Anglie. Díky své rychlosti a odvaze se stali obávanými soupeři. Tito schopní válečníci se však dokázali také přizpůsobit a ovládnout určitá území (třeba Normandii – a následné ovládnutí Anglie a jih Itálie). Uplatňovali se také jako námezdní vojáci (např. v Byzanci). Na východě ohrožovali státy zejména nájezdníci původem z Asie – Tataři, Kumáni, Pečeněhové, Chazaři… - využívali rychlých koní, takže válka bývala dost dynamická (např. tatarský – mongolský útok na Rusko a východní Evropu), podobný byl mohutný nápor Arabů (od 7. stol.) – velmi rychle postupovali zeměmi Blízkého východu, severní Afriky, Pyrenejského poloostrova (zabrali více než třetinu křesťanského světa), ale i Středního východu a pronikli až do Indie. Zároveň se jednalo o jeden z prvních velkých náboženských konfliktů. Tato expanze se stala zárodkem dalších pozdějších bojů (zejména na Pyrenejském poloostrově – reconquista).

Arabská říše se díky rychlému a relativně snadnému postupu zařadila mezi největší státní útvary historie (vedle např. říše Alexandra Velikého, římské říše…) podobně úspěšní byli v expanzi Mongolové (zpočátku bez náboženského podtextu) a Turci (obě etnika vytvořila mimořádně rozsáhlé a mocné říše). Války Arabů, Turků a do jisté míry i Mongolů se staly největšími konflikty mezi křesťanstvím a jiným náboženstvím – islámem. Do budoucna to zanechalo mimořádnou odezvu zejména na Balkáně, kde si tyto války vybíraly daň zpětně i ve 20. století. Turecký tlak byl relativně pomalý, ale stálý – Byzanc a státy jihovýchodní Evropy drtil od 14. století a do konce 17. století nepolevil. Nejednalo se však o několik set let válek nepřetržitě. Mezi jednotlivými útoky bývaly delší pauzy „klidu“ (podobně jako za Stoleté války se jednalo o několik větších válek provázených obdobími míru nebo drobných bojů). Odpovědí na postup Arabů a Turků se staly křížové výpravy do Svaté země, které stály na druhé straně konfliktů křesťanství a islámu.