Struktura venkovského obyvatelstva

Struktura venkovského obyvatelstva

Do 13.stol. se většina zemědělského obyvatelstva dostala do závislého postavení vůči majitelům půdy, ať to byl panovník, šlechtici nebo církev, případně města či měšťané, byla podřízena systému dávek a povinností . Některé skupiny venkovského obyvatelstva si však zachovaly osobní svobodu, patřili k nim např. dědiníci nebo nápravníci.

Dědiníci stojí na rozhraní mezi poddanými sedláky a nejbližšími skupinami drobné šlechty. Řadí se mezi venkovský lid, protože šlechtici je nebrali jako lidi svého řádu. Byli to osobně svobodní zemědělci bez poddaných a bez erbu. Od 16.stol. se označují jako svobodníci. Nepodléhali žádné feudální vrchnosti, ale přímo králi (proto někdy označováni jako královští lidé) – měli právo vkladu vlastnictví do desk zemských, na komorním soudě právo půhonu, ale museli platit přímo královskou berni, ve stejné výši jako členové nižší šlechty.

Nápravníci – nižší šlechtici, svobodníci i poddaní, kteří dostávali půdu s tím, že měli povinnost ochraňovat majetek vrchnosti a v době potřeby jí vojensky pomáhat.

Mezi svobodným obyvatelstvem se objevují také rybáři, kteří platí králi zvláštní poplatek, zvaný šos, královští hajní a lovčí, uhlíři.

Přibližně na stejné sociální úrovni jako dědiníci stáli i dvořáci, majitelé svobodných dvorů. Někteří dvořáci jsou nazýváni někdy též nádvorníky, ale tento termín se v sociální terminologii dlouho neudržel, protože označoval také pacholka sloužícího na dvoře.

Také rychtáři byli někdy obdařeni osobní svobodou. Rychtář, hlava vesnické samosprávy, byl většinou zástupcem vrchnosti, od níž bral úlevy v dávkách i zvláštní milosti (např.právo lovu, těžby dřeva). Někdy mohli mít rychtáři také své poddané podsedky nebo řemeslníky. Na Moravě se rychtář nazývá fojt, jeho práva a povinnosti jsou podobné jako u českých rychtářů.

Také nesvobodné obyvatelstvo bylo značně různorodé od celoláníků k podsedkům, zahradníkům a domkařům. Většinou se rozděluje podle výměrů půdy – lánu (1lán asi 18ha)na celoláníky, půlláníky a čtvrtláníky.

K zámožným poddaným patřili celoláníci, kteří většinou i obchodovali s dobytkem. Jejich hospodářské inventáře čítají pluhy, brány a několik vozů. Často na jejich gruntech pracují čeledíni a služky, sezónně i námezdní dělníci.

Nejpočetnější vrstvu poddaného lidu tvořili sedláci, vlastníci ½ lánu a více, označovaní jako kmet, kmetična. Novodobá historiografie pro ně mnohdy užívá termínu střední rolníci (termín A.Míky). Ve srovnání s celoláníky nejsou jejich hospodářství tak dobře vybavena.

Na stejný stupeň životní úrovně bychom mohli zařadit vesnické řemeslníky, kováře, krejčí, ševce, pekaře, kteří drží na panstvích tzv. podsedky, drobné polnosti postupované jim vrchností, rychtáři nebo bohatými sedláky.