4_5__Atomove_jadro

termoluminiscenční  dozimetry.  Termoluminiscenční  látka 

má totiž tu vlastnost, že záření v ní vybudí elektrony do vyššího energetického stavu. Když se 
pak  ozářená  látka  zahřeje  (řádově  na  200

0C),  elektrony  se  vracejí  do  základního  stavu, 

přičemž  přebytek  své  energie  vyzáří  ve  formě  světelných  záblesků.  Světelné  záblesky  se 
pomocí 

fotonásobiče (obr. 4.5.- 18.) převádějí na napěťové impulsy a měří se.  

Obr. 4.5.- 18. 

 
Scintilační  detektory  jsou  založeny  na  podobném  principu  jako  termoluminiscenční 
detektory.  Záření  vybudí  ve  scintilátoru  elektrony  do  vyššího  energetického  stavu  a  návrat 
elektronů  do  základního  stavu  se  projeví  jako 

světelné  záblesky,  které  se  opět  převádějí  na 

676 

napěťové impulzy, zesilují se a měří fotonásobičem. Materiálem scintilátorů mohou být pevné 
krystaly  anorganických  sloučenin  (nejčastěji  jodidu  sodného),  organických  sloučenin  (např. 
antracen),  nebo  roztoky  či  suspenze  organických  scintilátorů  v organickém  rozpouštědle 
(např. toluenu). Vzorky se pak měří přímo rozpuštěné ve scintilátoru. 
 
Polovodičové detektory  (obr. 4.5.- 19.) využívají specifických vlastností polovodičů. Záření 
totiž způsobí v polovodiči přeskok elektronu do tzv. vodivého pásma polovodiče. Působí-li na 
polovodič  elektrické  pole,  projeví  se  tento  přeskok  jako  prudké  zvýšení  vodivosti.  Vhodné 
elektronické  zařízení  zaznamená 

elektrický  impuls.  Polovodičové  detektory  jsou  většinou