Evropska_ekonomicka_integrace

nutné  chápat  regionální  politiku  v nejtěsnější  vazbě  na  ekonomické  sektorové 

politiky i na politiku sociální, neomezovat ji pouze na ekonomickou stránku, ale 

chápat ji i jako zlepšování ţivotních a pracovních podmínek v daných oblastech. 

Cesty,  které  k naplnění  cílů  vedou,  jsou  v podstatě  dvě.  Jednou  z nich  je 

cesta, která klade důraz na institucionální zásahy do regionálního rozvoje. Jinými 

slovy, je to přístup, který je zaloţen na silné roli „centra“ – institucí, které na sebe 

berou  odpovědnost  za  územní  rozvoj,  a  na  finanční  podpoře  ve  formě  dotací, 

zvýhodněných úvěrů, půjček, daňových úlev a dalších, především ekonomických 

nástrojů. 

Druhou cestou je ta, která naopak zpochybňuje centrální intervenci s tím, ţe 

při ní   dochází k deformaci podnikatelského prostředí, k preferenci jedněch před 

druhými,  ke  tlumení  podnikatelských  aktivit  a  ke  zvyšování  závislosti  podniků 

na centrálních  rozhodnutích  i  zdrojích,  k finanční  náročnosti  na  veřejné 

prostředky  apod.  Za  hlavní  nástroj  regionálního  rozvoje  je  pak  povaţován  růst 

aktivity  podnikatelských  subjektů,  ať  jiţ  soukromých  či  veřejných,  vyuţití 

moţností trhu, zabezpečení prosperity vlastními silami a také vlastní odpovědnost 

za  dosaţené  výsledky.  Je  zřejmé,  ţe  kaţdá  z těchto  cest  má  své  přednosti  i  své 

nedostatky.  

V současné  době  jde  o  to,  jak  v rámci  regionální  politiky  vyuţít  přednosti