vypracovane-otazky-ke-zkousce

Prezidentské funkce v parlamentní dělbě moci

Jmenuje vládu, jmenuje soudce, jmenuje předsedu Nejvyššího kontrolního úřadu, uznává demise, přijímá demise vlády

Příkladem takového parlamentního modelu může být Velká Británie

36. Vliv stranického systému na dělbu moci

Stranický systém je systém uspořádání a vzájemného vlivu politických stran ve státě, zemi, případně jiném subjektu. Pro určení stranického systému jsou nejdůležitější tato kritéria:

• počet politicky relevantních stran,

• polarizace, tedy vzájemná ideologická vzdálenost stran.

Klasické dělení podle Lawrence Lowella:

Monopartismus (systém jedné strany) – systém, ve kterém má trvale moc jedna strana, aniž by bylo možno dosáhnout běžnou politickou soutěží či volbami změny. Buď existuje jako jediná v celém státě, anebo ostatní pol. strany jsou znevýhodněny. Monopartismus je nesoutěživý a příznačný pro totalitní politické systémy.

Bipartismus (systém dvou stran) je soutěživý, konkurenční pluralitní stranický systém. Např. v USA či VB. Dvě pol. strany se pravidelně střídají u moci. Jedna vytváří vládu, druhá představuje opozici. Výhody- hladké střídání vlády, jednostranické složení vlády, jednoznačná odpovědnost vládní strany za realizaci vládního programu, možnost jednoznačného výběru mezi dvěma odlišnými programovými alternativami, větší demokratičnost, dostředivost volební soutěže. Zpravidla ten kdo získá více umírněných středových voličů vyhrává. Nevýhody: bipartismus znemožňuje menším stranám účast na tvorbě politických rozhodnutí, přitom malé strany mohou reprezentovat sociální skupiny či menšiny!

Multipartismus (systém více než dvou stran) – nejčastější v demokraciích, příznačné koaliční vlády, lepší podmínky pro malé strany, které se mohou uplatnit v koaliční politice

Upravená typologie stranických systémů podle Jeana Blondela:

Skutečný Bipartismus – průměrný součet hlasů pro dvě nejsilnější strany pohybuje v rozmezí 90 – 99%. Systém je rovnovážný, obě strany se u moci pravidelně střídají.

Systém dvouapůlté strany – zisk dvou nejsilnějších stran nabývá hodnot v rozmezí 75 – 80%. Kromě dvou nejsilnějších stran zde existuje třetí menší strana, jejíž podporu potřebují k vytváření koalic

Multipartismus s dominantní stanou – dvě silné strany zisk 60 – 65%, přičemž nejsilnější strana získává sama kolem 40%. Charakteristický pro skandinávské země.

Čistý multipartismus – (multipartismus bez dominantní strany) – průměrný zisk dvou nejsilnějších stran je 50% a méně. Na vládě se podílejí tři nebo čtyři obdobně silné strany.

Klasifikace dalších stranických systémů podle Giovanniho Sartoriho.

Relevantní strany – strany které mají buď koaliční potenciál(každá parlamentní strana,která byla alespoň na krátkou dobu ve vládě, nebo nějakou vládu podporovala) vydírací potenciál (antisystémové strany např. Komunistická strana Itálie; součástí vlády nikdy nebyla, ale je natolik silná, že může např. zabránit určitým rozhodnutím).