Fonetika, fonologie, teorie pravopisu

rok 1928 = 1. Mezinárodní sjezd lingvistů v Haagu – první teze 

→  segmentální prvky (=fonémy) 

•  diskrétní jednotky (každá jednotka rozlišuje, lze ji vydělit a popsat) 

•  v češtině současně 36 fonémů, konečný počet (na základě spisovné neutrální zásoby) 

•  např.: [ˈžapka] – p je realizace fonému b 

•  konstrukt – abstraktní jednotka, jeho podstata dána posicí ve fonologickém systému – 

popisujeme kontrasty mezi fonémy – distinktivní rysy 

•  minimální zvuková jednotka schopná rozlišit význam 

Fonologický přepis 

o 

abstrahuje od zvuku a zabývá se pouze jevy, které jsou významotvorné 

o 

vycházíme z fonetického přepisu 

o 

CO SE NEOBJEVÍ: 

▪ 

poziční varianty n a m (tramvaj), slabikotvorné hlásky, neznělé ř, slovní přízvuk, ráz 

▪ 

ch/h → x 

o 

ZŮSTÁVÁ 

▪ 

větný přízvuk, intonace, diftongy 

▪ 

předěly 

▪ 

terminální předěl – absolutní pauza: # 

▪ 

vnější předěl: + 

▪ 

vnitřní předěl: = 

-  preposice a následující slovo: +do=školy+ 

-  preposice + slovotvorný základ: +na=psat+ 

-  komposita: země=koule 
-  sufix 1. a 2. os. pl. imperativu: kup=me, kup=te 

např. dětský [ˈďeckí] /#ďetskí#/ 

= asimilace znělosti  - doporučení je ji nechat 

např. Bez práce nejsou koláče 

= foneticky: [ˈbes práce ˈnejsou̯ ˈkoláče↘||] 

22 

= fonologicky: /#bes=práce+ne=jsou̯+ˈkoláče↘# / (plus intonace) 

Alofon 

o 

varianta fonému 

o 

jeden foném se může realizovat více fóny 

o 

3 typy: 

▪ 

základní alofon – typický representant, maximum zákl. rozliš. vlastností 

babka – [ˈbapka] 

→  b je typický repr. fonému b, zachovává max. vlastností, p je posiční, přizpůsobuje se