Mari-Boine - joik

Mari Boine

Celým jménem Mari Boine Persenová se narodila 8. listopadu roku 1956 ve Finmarce (Norsko). Tato zpěvačka patří k národu Sámů a je známá jejich národním zpěvem Joikem. Když Mari Boine vyrůstala, bylo v Norsku lidem vtloukáno do hlav, že sámská kultura a tradice jsou méněcenné. Možná právě proto, se dnes Mari Boine věnuje tématu zrovnoprávnění laponských žen s těmi norskými.

Joik

Je způsob vyjádření pocitů a emocí skrze použití hrdelního zpěvu, lze jej zařadit tedy mezi specifické vokální hudební formy, jde o melodii v jedné stupnici a akordu, použité intervaly přesahují mnohdy i celou oktávu. Tento způsob sdělení a komunikace pracuje také s improvizací a s osobností interpreta, osobní výpovědí. Témata objevující se v písních, to je především příroda a sepjetí člověka s ní, vztah ke zvířatům, téma lásky, denní rituály, mezilidské vztahy a pak je tu joik jako šamanský zpěv.

Historii a vývoj joiku je možné rozdělit do čtyř období.

1. období: Původ joiku spadá do doby, kdy ještě Sámové žili jižněji a byli více spojeni s Finy. Tímto zpěvem tak vyjadřovali svoji svébytnost a odlišnost od finského národa. Joik v hlubších polohách byl doprovázený šamanskými nástroji a bubny, měl hluboce duchovní charakter.

2. období: Kolem roku 1 100 byli Sámové postupně vytlačování na sever a začali se usazovat na nejrůznějších místech od norských hor, až po poloostrov Kola. Oddělil se výrazně joik východní od západního. Západní joik byl bližší evropskému posluchači. Písně byly krátké, text byl v pozadí, dominantní byly tak zvané „piilottajat“ v překladu „skrytosti“. Jednalo se o slova uschovaná do specifických popěvků „lei-lo-loi-lá-lei-lo-lango“. Nahrazovaly konkrétní text, tím se staly písně více emocionální a pocitové. Důraz byl také směřován k melodické a rytmické složce skladeb. Východní podoba joiku to byly naopak velice dlouhé i hodinové příběhy ze života běžného člověka, důležitost textu byla zásadní a nenahraditelná.

3. období: Pohanské náboženství Sámů bylo charakteristické ženským božstvem, mužské božstvo – to bylo zlo. Snaha o pokřesťanštění trvala u Sámů velice dlouho a pozvolna až do 17. století. Joik byl v souvislosti s těmito změnami trestán, potlačován, zakazován. Jeho provozování stálo člověka život, popravy byly běžným trestem. I přes veliké nebezpečí se joikaři tajně scházeli a nenechali tento zvláštní zpěv zaniknout.

4. období: Lze datovat od 70 let minulého století v souvislosti s národnostním znovuprobuzením Sámů a také s environmentálními protesty, reagujícími na ničení panenské severské přírody. Sámové se spojili, založili vlastní parlament, politická a kulturní seskupení. Joik se stal součástí oficiální sámské kultury, stal se velice oblíbeným. Dá se říct, že se jedná o další jazyk Sámů a podporuje tak jejich svébytnost a suverenitu.