2. Vybraní představitelé sociologie práva I. - Comte, Durkheim

Díla

 Společenská dělba práce, Paříž 1893

 Pravidla sociologické metody, Paříž 1895

 Sebevražda: sociologická studie, Paříž 1897

Mechanická a organická solidarita

Mechanická a organická solidarita jsou pojmy, které Durkheim představil ve své práci Společenská dělba práce. To, jaká solidarita ve společnosti převažuje, lze podle Durkheima usoudit z charakteru prvních norem. „Zatímco represivní právní normy mají za cíl potrestat viníka, právo restituční chce zabezpečit nápravu věcí. Trestající charakter práva je příznačný pro společnosti s mechanickou solidaritou, kompenzační charakter mívá právo ve společnostech založených na solidaritě organické. V nich již nejde pouze o to, aby potrestaný svůj přečin odpykal, nýbrž především o to, aby věci byly navráceny do původního stavu.“6

Společnost, v níž převládá mechanická solidarita, je založena na podobnosti svých částí. Jedinci se jen málo navzájem odlišují v pocitech, hodnotách a postojích, uctívají stejné svátosti a dodržují stejné rituály. Jsou podřízeni zájmům společnosti, kterou plně respektují, nemají svoji vlastní osobnost. Společnost, která je ovládána solidaritou mechanickou tvoří homogenní masu, Durkheim ji někdy nazývá „sociální protoplasmou“.7

Mechanická solidarita je postupně nahrazována solidaritou organickou, která se odvíjí z různosti mezi členy společnosti. Každý člen je považován za orgán, který naplňuje svoji funkci a pro život celku je nepostradatelný, stejně tak jako orgány ostatní. Jedinec je do společnosti integrován skrze svoji funkci specializované části.8

Typologie sebevražd

Problematice sebevražd se Durkheim začal věnovat proto, aby na ní dokumentoval specifičnost sociologické metody. „Snaží se ukázat, že i rozhodnutí natolik intimní, jako je vlastní sebedestrukce člověka, není z pohledu sociologického zdaleka jen individuální záležitostí. Také v tomto krajním případě jsou jednotlivci ve svém jednání determinováni kolektivními faktory, jež vytvářejí sociální realitu.“9 V díle „Sebevražda: sociologická studie“ polemizuje s již existujícími teoriemi o příčinách sebevražd. Postupně vyvrací teorie o vrozených či rasových příčinách, alkoholismu, vlivu klimatických faktorů apod. Pokouší se míru sebevražednosti vysvětlit hypotézou korespondující s jeho sociologismem.10

„Egoistická sebevražda – je způsobena kombinací nízké míry regulace a nízké míry integrace. Pokud jedinec není zapojen do společnosti a nepřímá její autoritu, může se snadno stát, že ho jeho osobní problémy přemůžou. Tento druh sebevraždy je typický pro moderní civilizaci.

Altruistická sebevražda – je způsobena kombinací vysoké míry regulace a vysoké míry integrace. Jedinec je do společnosti natolik začleněn, až je jí úplně pohlcen. Prospěch společnosti je pro něj důležitější než vlastní život. Durkheim jako příklady altruistické sebevraždy uvádí upalování vdov v Indii nebo hrdinské sebeobětování se vojáků v bitvě.