15. Romantismus v Čechách
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Ukázka:
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne.
***
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá
– ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.“
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
Obrazy ze života méhodvě povídky.
Večer na Bezdězulyrická próza z jeho cest.
Křivokladhistorická próza, první díl plánované tetralogie KAT z období vlády Václava IV.
Cikániromán s podobným námětem jako Máj -> mladý cikán je zde podrobně popsán a někdy je tento
podpis označován jako autoportrét Máchy.
Pouť krkonošskápróza, líčení jeho cest.
Marinkapovídka
Ukázka:
Stál jsem v malém pokojíku. Na měkkém sedadle, s hlavou v ruku opřenou, seděla ona. Ano, to
byla ona! - to byla Marinka! - Kdo viděl Goethovu Mignonu, od Shadowa malovanou? - Tak byla
Marinka, rovně tak!...
Černé, prosté vlasy padaly v těžkých kadeřích kolem bledého, vyzáblého obličeje, který znak
veliké krásy nesl, na bílý čistý šat, jenž nahoře až ke krku zapiat, dole až k malé lehounké nožce
dosahoval, vysokou, štíhlou jevě postavu. Černý opasek svíral outlé tělo a černá sponka přepínala
krásné, vysoké bílé čelo. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných černých, hluboko pod čelem
ležících očí; ten výraz smutku a touhy žádné péro nenaznačí.
Zaražený zůstanu u dveří státi; – ona lehko podzvihla hlavu, a smutným mě pozdravujíc usmáním,
pravila: „Já vás již znám. Neviděla jsem vás sice nikdy, ale oko vaše v této chvíli všecko mi praví,
cokoliv kdy ruka vaše psala.“...
Teď teprve ohlídnu se po sednici. Smutně to zde vyhlíželo, a dlouho jsem nemohl bídné vůkolí s
postavou, pohledem a oblekem jejím srovnati. Roztlučené okno bylo papírem zalepeno a nad
rozlámaným stolkem rozestřel malý pavouček jemné sítě své po zčernalé mokré stěně. V koutě
stála třinohá židlička mimo stolice bez lenochu, u polozbořených kamen jediné prázdné sedadlo.
Vzadu stálo zpukřelé, bídné lůžko rozestláno a několik hlíněných bílých talířů, zeleně a temně
přibarvených, na malé poličce nade dveřmi bylo ostatní nářadí, naproti kterému velké, nákladné
fortepiano, blíž okna postavené, mě u velikou pochybnost postavilo, zdaž dívku tuto za chudou
považovati, čili dle obleku jejího posuzovati mám.
Mluvili jsme málo, ale pevně jeden na druhého hleděl ... nešťastná Marinka neměla pro potěchu
svou nic, než z někdejšího bohatství pozůstalé fortepiano, a jak mně pravila, spisy mé.