12.Ostře sledované vlaky - Bohumil Hrabal

Časoprostor

- Druhá světová válka v únorových dnech roku 1945

- železniční stanice v Kostomlatech

Kompoziční výstavba

- 6 kapitol

- Sled jednotlivých událostí je přerušován krátkými retrospektivními částmi (návraty do minulosti) hlavního hrdiny, přesto lze kompoziční postup označit jako chronologický

- Stylistický postup popisný, vyprávěcí

• II. část

Vypravěč

- vypravěč v ich-formě (zároveň hlavní hrdina)

- subjektivní podání událostí, názory, kritika („ … Kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si …“)

Postavy

Miloš Hrma - dvaadvacetiletý začínající výpravčí, který je tak trochu naivní, ale za to citlivý a lítostivý. Nemá žádné zkušenosti se ženami. V této situaci odvážný, nebojácný.

Hubička - Milošův starší spolupracovník; výpravčí „don juan“, nyní ustaraný, opatrný

Přednosta - klidný starší pán, který má rád ve všem pořádek

- miluje svou práci a holuby

Paní

přednostová - trpělivá, chápající, hodná, postarší paní; žena pana přednosty

Viktoria Freie - krásná, tajemná Rakušanka

- organizátorka protiněmeckého odboje, jež na nádraží přijíždí, aby předala bombu a revolver

- při té příležitosti zbaví Miloše Hrmu jeho trápení

Máša - přítelkyně Miloše Hrmy

Zdenička

Svatá - mladá hezká telegrafistka

Hraběnka

Kinská - pobožná šlechtična z nedalekého zámku

Vyprávěcí způsoby

- převahují části popisné – popisující okolí, pocity, projíždějící vlaky, postavy, myšlenky postav

- popisné části jsou z části střídány vyprávěcími – vzpomíná na minulé životní události

Typy promluv

- dialog

- vnitřní monolog Miloše Hrmy (v poslední části příběhu přemítá o svém životě)

• III. Část

Úryvek k rozboru:

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole, rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.

"Miloši," řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu v zápisníku, "Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu dáme na zelenou… zpomalíme si ho."

"To je pravda," povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny, všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.