4.máj

Vilém - "Strašný lesů pán", vůdce loupežnické bandy, jako dítě byl vyhnán z domova, typický romantický hrdina se záhadnou minulostí, pere se u něj sen s realitou, výbušný, vášnivý, žárlivý, pomstychtivý, nešťastný, smutný, otcovrah, zamilovaný do Jarmily, touhou po pomstě je dohnán k vraždě, zabije svého otce, aniž by tušil kdo to je, nelituje svého činu, přemýšlí o smyslu života, těžko se loučí s přírodou, je zoufalý, myslí, že Jarmila na něj zapomene.

Jarmila - vystupuje jako obraz mládí a krásy, ale je zde rozpor se skutečností, že už není nevinná. Vše, co se stalo, se odehrála ještě předtím, než potkala Viléma. Je nespravedlivě obviněna loupežníky, že způsobila jeho smrt. Sama ji neunese, je nešťastná, východisko vidí v sebevraždě - skočí do jezera. Je zamilovaná do Viléma, oddaně na něj čeká, je svedena jeho otcem.

poutník - Hynek, autobiografické rysy, sám autor, vystupuje ve 4. zpěvu, je zamyšlený, vrací se k popravišti, srovnává svůj osud s osudem milenců, přemýšlí o smyslu života. V závěrečném verši se jeho jméno staví na první místo.

Otec Viléma - nečestný, svůdce Jarmily.

Vztahy mezi postavami:

stručné nastínění děje:

Věnování – Máj je dedikován Hynku Kommovi, což byl pražský měšťan a vlastnenec. Rodina Máchových ho chovala v úctě. - následuje vlastenecká báseň oslavující češství

I. zpěv: Dívka sedí večer 1. května u jezera a čeká na svého milého. Bojí se, že nepřijde, a pláče. Přijíždí loďka a plavec dívce řekne, že její milý je ve vězení ve věži za to, že zabil svého vlastního otce. Zítra má být lámán v kole. Loďka odplouvá a dívka se vrhá do hlubin jezera. „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!
II. zpěv: Je noc, vězeň sedí ve věži. Přemýšlí, jestli na něj jeho milá myslí. Usíná a ve snu si promítá svůj život. Otec ho vyhnal do světa, šel k loupežníkům a stal se „strašným lesů pánem“. Zamiloval se a zavraždil svůdce své milé, aniž by v tu chvíli věděl, že je to jeho otec. Nyní řeší, na čí straně je vlastně vina a co bude po smrti. Padající kapky mu odměřují čas. Strážný, který vyslechl vězňovy myšlenky, se již nikdy neusmál. Zvon bije půlnoc. I. intermezzo: půlnoc; sbor duchů se rojí na popravčím pahorku. Připravují se na příchod nového mrtvého, chystají mu dary. Začíná nový den.
III. zpěv: Je ráno 2. května, lid spěchá z města k místu popravy. Průvod se strážci a odsouzeným došel ke kapli. Zločinec se naposledy rozhlíží, loučí se se svým rodným krajem. Je sťat katem a jeho tělo bylo vpleteno do kola. Mrtvá hlava se rozhlíží po kraji, nastává večer. „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ II. intermezzo: Vilémova družina loupežníků truchlí po svém vůdci. „Pán náš zhynul! – zhynul!! –zhynul!!!“
IV. zpěv: Po sedmi letech, 31. prosince, přijíždí na koni na pahorek vypravěč příběhu. Na pohorku stále stojí kolo s Vilémovou lebkou. Druhý den, 1. ledna, se ptá hostinského, čí tělo viděl, a hostinský mu vypráví nám již známý Vilémův osud. Poutník poté odchází, ale místo popravy ho vábí zpátky. Vrací se 1. května, usedá na zem a rozjímá o životě.