balzac-otec_goriot

Jazykové prostředky:

• autor zde používá velmi přesných popisů osob, společenských vztahů a místa, kde se děj odehrává (Paříž)

• je zde patrný kontrast mezi jednotlivými vrstvami společnosti (otec Goriot - žije v bídě, v průběhu příběhu se jeho materiální stav kvůli jeho dcerám stále zhoršuje, nakonec umírá v naprosté bídě; Goriotovy dcery - žijí na vrcholu pařížské společnosti, navštěvují večírky, nosí luxusní šperky, avšak neustále "ždímají" peníze ze svého otce)

• ústředním motivem Balzacovi knihy je kritika společnosti, společnosti, která postrádá ctnost, svědomí...

• autor zde používá velké množství přirovnání k (v době autorově) známým historickým postavám ("...věty podle Talleyranda..."; "...původem Muratova štěstí..."; "...mezi stroje s označením: La Fayette...")

• tyto a další zmiňované historické osobnosti a události jsou vysvětleny v poznámkách na konci knihy

• dále je zde zajímavý jazykový prvek, který autor vysvětluje v poznámkách následovně: "Nedávný vynález diorámatu, který zvyšoval optický klam dokonaleji než v panorámatu, dal v některých malířských ateliérech podnět k zábavě končit každé slovo na ráma, druh jakési koncovky, kterou sem zatáhl jeden mladý malíř...", takže se zde v přímé řeči objevují výrazy jako např. Rastignakoráma, bezpohlavoráma, venoráma, smrtiráma...

• autor používá spisovného jazyka, v přímých řečech někdy užívá jazyka hovorového, obohaceného o tehdejší moderní výrazové prvky (viz předešlý bod)

• v popisných částech se objevuje velké množství přídavných jmen a přívlastků, a také autor někdy užívá složitých souvětí

Honoré de Balzac

Honoré de Balzac, vlastním jménem Balsa (20. května 1799, Tours – 18. srpna 1850, Paříž), byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu. Bývá považován za zakladatele kritickorealistického románu. Balzakovým magnum opus je cyklus sedmdesáti čtyř románů pod souborným názvem Lidská komedie; napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou (např. Šagrénová kůže). Balzac pocházel z bohaté rodiny: byl nejstarším synem právníka. Honoré byl poslán do klášterní školy, nakonec se mu podařilo v Paříži vystudovat práva proti jeho vůli. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal černé dobrodružné romány (pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin), které později zavrhl. Celý jeho život byl provázen snahou dostat se do vyšší (aristokratické) společnosti, z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány na pokračování). Několikrát se také pokusil o sebevraždu. Když na tom byl finančně dobře, nakoupil akcie, ale zkrachoval. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Do dějin literatury vstoupil i jako legendární „dělník pera“, známý svou mimořádnou pracovitostí; kromě psaní románů působil takřka po celý tvůrčí život i jako novinář a kritik. Roku 1833 se prostřednictvím korespondence seznámil s Ewelinou Hańskou-Rzewuskou (* 1801), dcerou rusko-polského šlechtice, vdanou za bohatého statkáře sídlícího poblíž ukrajinského Berdyčeva. Balzac si s touto svou čtenářkou léta dopisoval a poté, co roku 1841 ovdověla, podnikl za ní cestu do Petrohradu (1843). Po dalších letech v Paříži se vydává opět na Ukrajinu, několikrát navštívil Kyjev a pobýval v Radyvylově. Teprve pár měsíců před svou smrtí (14. března 1850), v době, kdy byl již těžce nemocný, se v Berdyčevě Balzac s Ewelinou Hańskou oženil. Jeho nemoc se ještě zhoršila během dubnového návratu do Paříže, kde Balzac 18. srpna 1850 zemřel; v den jeho smrti jej navštívil Victor Hugo, který také promluvil na spisovatelově pohřbu. Balzac je pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise.