Fuks-pan-theodor-mundstock

Ladislav Fuks - Pan Theodor Mundstock

Děj

Kniha pojednává o panu Theodoru Mundstockovi, který trpí rozdvojením osobnosti. Jeho společníkem je Mundstockův vlastní stín, který pojmenovává Mon. Svému stínu se svěřuje, že se děsí toho, co by mohlo přijít, že jednoho dne ve své schránce objeví psaní, v němž bude napsáno, že se má dostavit ke sběrnému vozu, jenž sváží lidi do koncentračních táborů. Spolu s nim v bytě žije tvor, kterého označuje jako slípku, přitom je to holub; slípku připomíná pouze svojí kropenatostí...

Celá tato kniha pojednává o osudech Židů za druhé světové války. Je v ní popsáno, jak bylo zacházeno s Židy - člověk, který měl dobrou práci, musel najednou pracovat třeba jako metař...

Postavy

• Theodor Mundstock – úředník, psychicky zdecimovaný dobou (rasismus, nacistický teror, antisemitismus), hledá vnitřní sílu, východisko z útrap, omezování jeho každodenního života spěje k tomu, že uniká do snů, představ, marné naděje

• Mon – fiktivní postava, druhé já, racionální, Mundstock se jemu zpovídá z myšlenek, objevuje se po tom, co ho vyhodí z práce, mizí v 10. kapitole, kdy se Mundstock začne systematicky připravovat na transport

• kropenatá slepice – domácí mazlíček, vaří mu, hladoví kvůli němu, jen aby měl co jíst, mazlí se s ním, nechává se jím ozobávat, je to v podstatě holub, jakmile umře, Mundstock ho pohřbívá

• Šternovi – židovská rodina, chodí k nim na návštěvu, vykládá jim karty, přesvědčuje je, že bude líp

• Čížkovi – sousedé, neopovrhují Židy, naopak mu často přilepší nebo pomůžou

• Mundstockovi známi – Ruth, Moše Haus, Vohrjahren, pouze na ně vzpomíná

Čas, prostor

• od okupace (1941)

• židovské prostředí, Praha (Havelská ulice)

Kompozice

Psychologická próza, 16 kapitol.

Důraz na vnitřní život hrdiny.

Kniha začíná příchodem pana Mundstocka domů. Vrací se s chudičkým nákupem do svého stejně chudičkého bytu. V předsíňce je tma, a tak hned rozsvítí. Objeví se jeho stín, který se vrhne na dopisní schránku a následně do pokoje. Jeho stín roztrhne obálku a přelétl první a poslední řádku. Ten stín, který pan Mundstock oslovuje jménem Mon, je jakýsi Mundstockův vnitřní přízrak, odštěpená část jeho nitra, jeho druhé "já". Mundstock si z Mona dělá partnera, zpovídá se mu o své životní situaci, duševním rozpoložení, stěžuje si mu, že má zničené nervy, že se děsí a čeho se děsí, že má hrůzu, když vidí ve schránce cosi se bělat, že už dopředu předpokládá, že je to předvolánka do transportu. Pan Mundstock ztratil pod náporem těžké životní situace schopnost brát skutečnost tak, jak je, jeho jednání je často velmi zmatené a v jeho mysli se prolínají bezprostřední zážitky, vzpomínky a sny. Do tohoto stavu ho přivedlo jeho setkání s brutálním fašistickým násilím při likvidaci firmy, kde pracoval. Hloubka Mundstockova děsu, jeho celkového psychického rozpoložení, se neprojevuje jen v chorobném děsu z předvolání a schizofrenickém rozštěpení jeho osobnosti, ale i v tom, že se mu věci mění v přeludy a že se mu zamlžují souvislosti. Proto leccos, čím je obklopen a čím žije, se mu jeví jako přízraky. Tvora, kterého chová ve svém bytě a povídá si s ním, stejně jako s Monem, pan Mundstock oslovuje jako slípku, ačkoliv se mu pouze zdá, že tvor je kropenatý jako slípka, ale ve skutečnosti je to holub. Stejně tak nepoznává některé osoby, které přitom dobře a dlouhá léta zná, ale nyní v nich vidí jen jakési přízraky a nedokáže rozpoznat jejich podobu. Jednou takto potká jistou ženu a pokládá ji za někoho jiného, než kým ve skutečnosti je. Jasně si uvědomuje jen "tvář v černém šátku" a děsí se. Teprve po hodné době dotyčnou ženu nakonec pozná. Po otevření doručeného dopisu zjistí, že neobdržel osudné předvolání, ale psaní od svých přátel, rodiny Šternů, kteří ho zvou na návštěvu, aby je utěšil a pohovořil si s nimi o situaci, v níž se společně nacházejí. Štěrbovi mu ve svém dopise vyčítají, že se u nich nezastavil už půl roku a že když jednou šel ulicí, přehlédl nejmladšího člena jejich rodiny, Šimona. Pan Mundstock si myslí, že u Šternů byl včera a vůbec si nemůže vybavit, že by šel v daném čase ulicí, kde se měl se Šimonem údajně setkat. Rozhodne se tedy za Šternovými zajít. Dříve tam chodil velmi často, ale nedokáže si příliš vzpomenout, proč přestal. Vždy ho k nim něco lákalo, měl je velmi rád a hlavně malého Šimona, ve kterého vkládal své naděje. Představoval si, že Šimon má před sebou krásnou budoucnost. Před třemi lety mu však Němci všechny jeho představy zničili a on přestal ke Šternům pravidelně chodit. Cestou k nim si povídá s Monem, o čem se bude se Šternovými bavit. Je přesvědčený, že jim nesmí říct pravdu o tom, že transporty opravdu jezdí a že Němci postupují. Skutečně jim pak raději lže, než by jim řekl pravdu. Stejně tak jim tvrdí, že do jara příštího roku je po válce a že se nemají čeho bát, natož předvolánky do koncentračního tábora. Podaří se mu přesvědčit starou babičku, Šimona i jeho otce Ottu, ale paní Šternovou příliš ne. Pak je zde ještě Frýda, sestra Šimona, ale té jakoby se nic z toho netýkalo. Je nešťastná kvůli lásce, protože její milý se s ní rozešel kvůli jejímu židovskému původu. Mundstock jim poradí, aby před ní dělali, jako že má pravdu a smýšlí s ním dobře. Jako že oni s ním mluvili mezi čtyřma očima a zjistili, že na ni chce počkat. Frýda bude aspoň klidná, a než válka do jara skončí, zapomene na něho. Že je to takový nenásilný bezbolestný přechod, takový postup. Vtom okamžiku, kdy vyřkl to obyčejné slovo "postup" se v Mundstockovi něco hnulo. Jakoby něco, co v něm bylo už v minulosti a na co v posledních letech zapomněl, teď ožilo. Byl ale na návštěvě a neměl čas se teď zaobírat pocity. Po večeři Mundstock všem vyložil karty a předpověděl všem členům rodiny dobrou budoucnost. Když se s nimi loučil, viděl jejich spokojené tváře. Bylo mu jich líto, ale nic si nevyčítal. Věděl, že alespoň ten den budou spát klidněji. Za čas zase Mundstock dostane dopis. Opět to není předvolánka, ale psaní od známého pana Samuela Vorjahrena, který se s ním v dopise loučí, protože odjíždí do ghetta. Doma pak Mundstock přemýšlí, kdo z přátel a známých ještě zbývá a kdo už transportem odjel. Pod návalem vzpomínek a snů se Mundstock pokusí oběsit, ale naštěstí se mu to nepodaří. Na pomoc mu přispěchají sousedi Čížkovi. Zemře při tom ale jeho slípka. Tu pak pan Mundstock zakope a potká se při tom se dvěma mladíky, kteří si ho s někým spletou. Pronásledují ho a on si myslí, že až holoubka zakope, oni ho vyhrabou a snědí. Pak o svátcích Chanuky, zrovna když pan Mundstock opět přemýšlí nad minulostí a vzpomíná na svou drahou Ruth Krausovou, kterou měl rád, navštíví ho ti dva mladící a donesou mu nečekaný dárek v podobě tavených sýrů. Vysvětlí mu, že tam čekali na úplně jiného člověka, jeho si s ním jen spletli a toho holuba že opravdu nesnědli. Minuly chanukové svátky a nastával nový občanský rok. Pan Theodor Mundstock stále tonul ve strachu z předvolánky, ale pak se stalo něco nepředvídatelného. Jednou v této strašné době hrůzy, kdy už sám nechápal, že se ještě drží na nohou a při rozumu, jednou přišel den, kdy se všechno změnilo. Pan Theodor Mundstock v sobě odkryl cosi, co v sobě jen mlhavě cítil. Byl to nejšťastnější den jeho života. Byl pátek a on zrovna metl v Meziříčské ulici, která doslova překypovala odpadky a jemu přišlo nemožné je všechny posbírat najednou. Pak si vzpomněl na pana Vorjahrena, který o něm vždy říkával, že je praktický a metodický člověk. Na vše má svůj postup, metodu, ... Skutečně takový býval a ty poslední tři roky jakoby na to zcela zapomněl! Pak si promyslí, jak nejlépe všechny věci z ulice sesbírat a naložit na vozík, až se mu to skutečně podaří. Tím vším jako by pro něho vyrostla nová naděje. Uvědomí si, že stejně jako v Meziříčské ulici, musí myslet už pořád. Že metoda a postup by ho mohly zachránit. Protože kdo může vlastně koncentrační tábor přežít? Ten, kdo je na vše připraven. Od té doby je pan Mundstock o poznání klidnější. Vrací se zase zcela k normálnímu psychickému stavu, zcela se vymaňuje ze svého světa přízraků a blouznění, a také Mon náhle mizí. Soustavně se připravuje, promýšlí jakých chyb by se měl vyvarovat, jak nejlépe sbalit kufr, aby nebyl na cestu příliš těžký, jak se chovat, aby neprovokoval ostrahu, ... V dubnu jde pan Mundstock opět navštívit rodinu Šternů. Opět je uklidňuje a přesvědčuje o brzkém konci války, ale pak mu 8. června 1942 od nich přijde dopis. Všichni, kromě Šimona, dostali předvolánku do transportu do Terezína. Ten asi pojede transportem příštím. Pan Mundstock je z toho zničený, ale pak ho zachvátí hrůza. Není to hrůza ze stanného práva, z gestapáků, z táborů, z kobek s plynem, z ničeho toho, co přinášela tato bídná a barbarská doba, ale hrůza z toho, že pro Šimona, kterého má tak rád a který mu bezmezně důvěřuje, nic kloudného neudělal. Pak se ale vzpamatuje, protože nic není ztraceno. Rodina Šternů tedy odjede do Terezína a Šimona se ujme Mundstock. Naučí ho všem svým postupům a metodám, aby přežil to peklo koncentračního tábora. Na další transport pak dostane předvolánku nejen Šimon, ale rovněž pan Mundstock. Ten je ale již zcela vyrovnaný a klidný, dokonce usměvavý, protože je připraven díky svým postupům a metodám a připravil také Šimona. Nastane den odjezdu. Mundstock má se Šimonem sraz na nádraží. Cestou se loučí s lidmi, ulicemi, které metl, s městem, ... Když přijde na nádraží, všude stojí plno lidí a on pátrá po Šimonovi, až ho v obrovském davu na smrt bledých tváří konečně najde a zamíří k němu. Při přecházení - uprostřed ulice - si ale uvědomí, že si zapomněl podle naplánovaného postupu přehodit kufr z ruky do roky. Vtom ale uslyší strašný hluk a zahlédne, že se na něj řítí německé nákladní auto. Ještě ho napadne, že snad přeci nestačí jen nacvičovat, že člověk se na vše asi připravit opravdu nemůže, že to byl asi jen jeho omyl. Na to mu bleskne hlavou, zda to ten chlapec vidí, jestli to pochopí a než zemře, ještě vykřikne Šimonovo jméno.