Hamlet

Vyprávěcí složka:

• Vypravěč nebo lyrický subjekt: Jako drama dílo nemá klasického vypravěče. Avšak v monologických částech, zvláště v Hamletových soliloquiích, se setkáváme s vnitřním pohledem postavy, což by se dalo přirovnat k lyrickému subjektu. Autor použil "ich-formu", což se v dramatu projevuje právě ve vnitřních promluvách a úvahách postav.

• Hlavní postavy a jejich charakteristika:

  • Hamlet: Dánský princ, syn zavražděného krále. Je spravedlivý a hrdý. Je velmi chytrý, prozíravý a vypočítavý. Hodně filozofuje a přemýšlí nad existencí. Předstírá šílenství. Neustále uvažuje nad pomstou a nad tím, že by někomu vzal život. Je velmi spojen s matkou i Ofélií.

  • Claudius: Bratr zavražděného krále, po jeho smrti se stává králem a ožení se s Hamletovou matkou. Je zlý, zákeřný a podlý, zavrženíhodný bratrovrah. Není schopný vládnout, ale je velmi ctižádostivý. Mocensky si zahrává s ostatními, ale má strach z Hamleta. V monologu se přiznává, že skrývá zločin.

  • Gertruda: Královna, Hamletova matka. Je vnitřně rozpolcená, je na straně dobra i zla. Je zmítaná vztahem k oběma bratrům. Má obavu o syna Hamleta a v závěru se pro něj obětuje.

  • Ofélie: Dcera Polonia, Hamletova láska. Nedokáže se prosadit, skrývá náklonnost k Hamletovi a nedokáže mu to říct. Svěřuje se Poloniovi a Claudiovi. Je zbabělá. Po smrti otce zešílí a utopí se.

  • Polonius: Nejvyšší komoří, otec Ofélie a Laerta. Je až směšně oddaný králi a podlézavý. Ztělesňuje přetváření a licoměrnost. Doplatí životem za snahu zalíbit se, když ho Hamlet probodne.

  • Horacio: Hamletův přítel a důvěrník. Je čestný a spravedlivý. Má harmonickou osobnost schopnou soudit Hamletovo jednání a Claudiovu vinu. Oslovuje Ducha v první scéně.

  • Fortinbras: Norský princ. Na konci hry se stává dánským králem, když mu Hamlet předává moc.

• Vyprávěcí způsoby: Primárním způsobem vyprávění je dialog, který pohání děj. Důležitou roli hrají monology (soliloquies), ve kterých postavy, zejména Hamlet, vyjadřují své vnitřní myšlenky, pocity a filozofické úvahy. Jedna ze zdrojů uvádí použití "ich-formy", což se v dramatu projevuje právě ve vnitřních promluvách a úvahách postav.

• Typy promluv: V textu se střídají dialogy a monology. Hamletovy monology jsou dlouhé a filozofické. Setkáváme se s přímou řečí postav. Monolog "Být nebo nebýt" je přímou řečí Hamleta, uvažujícího nahlas.

• Veršová výstavba: Dílo je psáno ve verších, konkrétně blankversem, což je jambický nerýmovaný verš. Tento styl textu přispívá k vznešenosti a poetické obraznosti. Text není rozdělen do strof.

Jazyková rovina:

• Jazykové prostředky a jejich funkce ve výňatku: Jazyk hry je často dvorský a propracovaný. Řeč některých postav (Claudius, Hamlet, Ofélie) je bohatá na rétorické figury. Claudius používá královský plurál. V Hamletových monologích se objevují filozofické úvahy. Jazyk může být také vtipný až sarkastický, například v poznámkách cynických hrobníků nebo v Hamletových slovních hříčkách. Text obsahuje vznešenou obraznost, obrazná pojmenování a personifikace. Objevují se také dobové narážky. Funkcí těchto prostředků je vyjádřit hloubku postav, jejich vnitřní konflikty, společenskou dynamiku a posílit poetický a dramatický účinek díla.

• Trop a figury: V textu se vyskytují rétorické figury, metafory, obrazná pojmenování a personifikace. Celkově je přítomna vznešená obraznost. V monologu "Být či nebýt" najdeme příklady jako metafora "vzpírat se moři trápení" nebo personifikace "zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací".