hrubin-romance_pro_kridlovku

František Hrubín – Romance pro křídlovku

F.H. napsal Romanci roku 1961, o rok později poetický lyricko-epický román vyšel. Zpočátku si myslel, že jeho jednoduchý námět první lásky se stane všedním a za nějakou dobu upadne, ale jeho dílo se čte dodnes. Skládá se z 21 básní v ich-formě, napsaných převážně volným veršem.

Nakladatelství: Československý spisovatel (1977)

Ilustrace : Alena Laurová (1977)

Celá lyricko- epická skladba začíná Ovidiovým výrokem mluvícím o těžkosti lásky a života obecně.

Velké věci si žádáš, ten dar je nad tvoje síly.

Faёnthote, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci.

Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ.

Charakteristika hlavních postav:

František – mladý dvacetiletý chlapec, který se o prázdninách zamiluje do Teriny, je to sám autor

Terina – mladá patnáctiletá dívka od cirkusu, plná energie a života, nespoutaná a přirozená

Viktor – nápadník Teriny, o hodně let starší, přidal se k cirkusu před dvěma lety a od té doby s nimi zůstal, Terina si ho má vzít, vždy nosil čepici se štítkem

Dědeček – dědeček Františka Hrubína, F. se o něj musí starat o prázdninách na chalupě, protože je po mrtvici a většinou už neví o reálném světě, vrací se do minulosti a promítá si ji, symbolizuje v déle smrt

Tonka - vyspělá žena bujného poprsí a plná chtíče, snaží se Františka zlákat a někdy se jí to také podaří

Křídlovka – hudební nástroj, hrající jak na svatebních, tak i na pohřebních událostech (život a smrt), Viktor na ni hraje píseň Herkulovy lázně

Obsah:

Děj se odehrává v Posázaví, v Lešanech a to o prázdninách a zvláště 27. a 28. srpna 1930, dále pak roku 1933 a 1934 v červnu, vždy kdy se koná Lešanská pouť. Celou skladbu se tyto události prolínají. Nejsou poskládané chronologicky, což působí zvláštním dojmem. Autor je používá tak, jak mu přijdou na mysl, v asociaci.

V průběhu příběhu sedí František na parapetní desce a připadá si pln lásky a zároveň pociťuje temnotu a smrt v pokoji, ve kterém hlídá starého dědečka. Každý den po svítání ho obléká jako malého kluka. Dědeček v poblouznění z mrtvice chce jít vždy domů, ačkoliv doma už je. František ho tedy připraví na cestu a pokaždé, když se dědeček zeptá nějakého svého známého, který je už dávno po smrti, mu odpoví za zesnulého. Odchází s ním na imaginární vlak, k převozníkovi přes řeku Sázavu a všechno to dělá rád. Autor v díle začíná vzpomínkou na den, kdy mu tatínek půjčil břitvu a on se poprvé oholil. Připadl si jako dospělý muž a tatínek to taky tak vnímal, pozoroval ho, jak se nechtěně řízl a uvědomoval si, že už ho nadobro ztrácí. Sleduje ho sličná Tonka, která poklepala kosou Františkovi do stehna a nenápadně ho přesvědčovala, aby se za ní stavil. František se během prázdnin, které měl věnovat studiu (jeho otec si přál, aby vystudoval profesuru), zamiloval do patnáctileté Teriny, která přijela s kolotočáři na Lešanskou pouť. Byla krásná, mladá, plná energie a života. Obsluhovala vždycky kolotoč a Viktor stál vždy u střelnice a podával návštěvníkům pušku a broky a sám hrál na křídlovku píseň Herkulovy lázně. Jeden den se šel František projet na kolotoči a Terina mu skočila na jeho sedátko. Měl strach, že spadnou, ale brzy ho to přešlo a cítil jako by mu narostla křídla. Miloval ji a připadal si, že by měl být živý už navěky. Pozdě k večeru se setkávali u řeky a František se tam Terinu snažil políbit, ale nakonec pusa přistála na jejím spánku. Terina byla zvědavá a ptala se Františka, jestli nemá holku. Proběhly mu hlavou chvíle s Tonkou a to, jak mu řekla: „ Copak s takovým klukem? “ a odpověděl, že nemá. Při odchodu se Terina ještě obrátila a oplatila mu polibek na pusu a řekla, že ho má taky moc ráda (bylo to 27.srpna 1930). Tu noc psal František svému příteli Slávovi dopis o Terině. A z hloubavého přemýšlení ho probral dědečkům výkřik. Něco se mu zdálo a leknutím se ocitl na zemi. František jej musel sesbírat a hrát obvyklé divadlo s vlakem a převozníkem, ale tentokrát se mu nechtělo, dědeček naštěstí brzy usnul. František šel také brzy spát, ale zdál se mu sen o Tonce, jak se zmítá ve víru Sázavy a rozkoše s nějakým mužem, ale poté zjistil, že mužova tvář patří jemu. Snažil se ze snu probudit, a tak se v něm vrhal do řeky, ale zakopl o dědečka, který se zmítal schoulený zimou v pokoji. Posbíral ho ze země a znova uložil. Dědeček se probral ze svého světa a promluvil na Františka svýma milýma, přítomnýma očima, zda je to on. Ptal se na tatínka, kdy přijede. František mu odpověděl, že zítra, ale nevěděl, že to bude doopravdy. Tu noc dědeček zemřel, ústa otevřená, jako by chtěl promluvit. František ho umyl, oblékl a zapálil u něho svíci.