Karel Hynek Mácha - Máj

Karel Hynek Mácha – Máj

Básník vyjadřuje touto básní své myšlenky a city. Opěvuje v ní přírodu; jeho příroda je překrásná, plná mládí a života. Každá věc má určité vlastnosti, nic u něho není v klidu. Báseň se skládá ze 4 zpěvů a 2 intermezz. Protíná se v ní epická a lyrická část. Je to příběh nešťastné lásky zbojníka Viléma. Básník se ztotožňuje s Vilémovou osobou, hlavně s jeho neštěstím.

1. ZPĚVÚvodem básně je líčení májové krajiny kolem jezera. Začíná zde i epický děj. Jarmila sedí na břehu jezera a vyhlíží svého milého Viléma, který by měl přijet na loďce. Nejdříve spatří na jezeře jen bílý bod. Básník jej přirovnává k bílé vodní lilii. Z loďky vystoupí plavec, který oznámí Jarmile, že Vilém byl uvězněn a bude popraven, protože zabil svého otce, když bránil čest své dívky. Nevěděl, že svůdcem je jeho otec, který ho v mládí vyhnal z domu. Jarmila se v zoufalství utopí v jezeře.

Byl pozdní večer - první máj -večerní máj - byl lásky čas.Hrdliččin zval ku lásce hlas,kde borový zaváněl háj.O lásce šeptal tichý mech;květoucí strom lhal lásky žel,svou lásku slavík růži pěl,růžinu jevil vonný vzdech.

2. ZPĚVTen začíná motivem padající hvězdy. Pak nás básník zavádí do vězení, kde je Vilém. Básník zde popisuje chmurné vězení a každé věci vdechne život. Vilém klečí a přemýšlí o svém životě a o svém mládí. Ptá se sám sebe, čím se provinil, že byl uvězněn. Vrací se do dětství a myslí na to, čí vina je větší, jestli otcova, který ho vyhnal nebo jeho, že se nechal strhnout životem a stal se loupežníkem. Jako loupežník pak přijal přezdívku "Strašný lesů pán". Dívá se do krajiny a uvědomuje si její krásu. Slyší lesní rohy a ví, že je už nikdy nebude slyšet. Nevěří, že po smrti něco existuje a lituje, že musí zemřít. Jeho čas mu odměřují kapky, které skapávají ze sloupků. Ve svém zoufalství mluví nahlas a jeho monolog zaslechne strážný, který se již nikdy neusměje, neboť vyslechne něco strašného o smrti.

Tu k ústům vězně ucho svépřiklonil strážce bázlivé;a jak by lehký větřík vál,vězeň svou pověst šepce dál.A strážný vzdy se níž a nížku vězni kloní - blíž a blíž,až ucho s ústy vězně spojí.Ten šepce tiše - tíš a tíš,až zmlkne - jak by pevně spal.Leč strážný nepohnutě stojí,po tváři se mu slzy rojí,ve srdci jeho strašný žal. -Dlouho tak stojí přimrazen,až sebrav sílu kvapně vstala rychlým krokem spěchá ven.On sice - dokuď ještě žil -co slyšel, nikdy nezjevil,než navždy bledé jeho líceneusmály se nikdy více.

1. INTERMEZZOSbor duchů se připravuje na přijetí nového odsouzence na popravišti. Sundávají starou lebku (duch posledního zemřelého hlídá popraviště, dokud ho nenahradí další) a ptají se přírody, co dá Vilémovi k pohřbu. Zvířata i rostliny, mraky i vítr slíbí, že mu obstarají hudbu, smuteční závoje i rakev.