legatova-jozova_hanule

Ke konci války přišli do Želar ruští vojáci. Nejdřív s nimi želarští lidé slavili, ale pak došlo ke zlomu a vojáci znásilnili několik žen a začali drancovat vesnici. Vesničané se před nimi schovali v lese a odtud proti nim bojovali. Tam byl Joza smrtelně zraněn a na následky zranění zemřel.

Hana – Eliška se vrací do Brna. Válka skončila. Zjistí, že její přítel Radoslav Chládek (Slávek) zmizel. Později se setkává s Richardem, který o ni stále projevuje zájem. Eliška si uvědomuje, že Richard představuje prázdný a povrchní život, a že se vzdálila od ostatních lidí svého společenského postavení tím, co díky okolnostem prožila v Želarech.

Hlavní myšlenka díla:

Jozova Hanule je v podstatě už tisíckrát zpracované téma – milostný příběh na pozadí války - ale je v něčem jiná a výjimečná. Nezabývá se popisem válečných hrůz a výčtem mrtvých hrdinů, zaměřuje se na obyčejné lidi, které válka přivedla do neobyčejných situací, a oni se s nimi museli nějak vyrovnat. Válka je v ní jen jaksi okrajově, jen jako vnější okolnost, která svede dohromady neznámé lidi.

Joza s Eliškou si sami sebe nevybrali, ale ke společnému životu je donutila vypjatá válečná situace. To samozřejmě přináší mnoho konfliktů, ale postupně se začne tato nesourodá dvojici sbližovat a naučí uzavírat vzájemné kompromisy. Eliška tak paradoxně nachází k prostému vesnickému muži hluboký milostný vztah, který v intelektuálním klimatu velkoměsta marně hledala

Umělecké a kompoziční prostředky:

Novela s prvky naturalismu a balady. Objevují se zde vulgarismy i dialekty. Eliška je hlavní představitelkou i vypravěčkou, celá kniha je v ich formě. Kniha je často prokládána vnitřními myšlenkami. Autorka vykresluje psychologii postav a také nádhernou horskou přírodu. Příběh je velmi zajímavý a poutavý ale zároveň jednoduchý a nezatěžuje čtenáře drobnými detaily.

„Stačilo z mé strany velmi málo – Richard mě pozval do Grandu – abych se stala Richardovou třetí ženou. Měla bych pozorného, vzdělaného a dnes snad i věrného manžela. Dobře jsme se znali a věděla jsem, že bych u něho našla oporu i porozumění. Pro jedno by však porozumění neměl. Kdyby pochopil – a pochopil by brzo -, že v jeho náručí vzlykám po Jozovi.“

Autor:

Květa Legátová – Věra Hofmanová

Spisovatelka Květa Legátová se narodila 3. ledna roku 1919 jako Věra Hofmanová v Podolí u Brna. Vystudovala dvě fakulty na univerzitě v Brně, na jedné češtinu a němčinu, na druhé pak matematiku a fyziku. V podstatě celý její život je ve znamení pedagogické práce. Nejprve působila na brněnské konzervatoři. Později zejména učila na Valašsku a Moravském Slovácku, což byla oblast, z níž zejména pak čerpala náměty pro své literární práce.

Literárně činná byla již ve 40. letech. To psala zejména rozhlasové hry. Triumfální literární návrat slaví Věra Hofmanová nyní již pod pseudonymem Květa Legátová na počátku 3. tisíciletí. V roce 2001 vychází sbírka povídek s názvem ŽELARY. Příběhy se odehrávají na Moravském Slovácku zejména v období první republiky. V roce 2002 dostala paní Legátová za své dílo psané působivým vypravěčským stylem Státní cenu za literaturu. V roce 2002 vychází novela JOZOVA HANULE. Odehrává se rovněž v Želarech a je nazvaná podle hlavní postavy – brněnské medičky Hany, do níž se zamiluje kopaničář Josef. Hana se v Želarech schovává před gestapem. Milostný příběh je spojením jakýchsi dvou protipólů, kde na jedné straně stojí městské děvče, na straně druhé prostý vesnický dělník. Podle této knihy byl natočen roku 2003 film ŽELARY v režii Ondřeje Trojana, v němž titulní postavu vytvořila herečka Anna Geislerová.