Literární interpretace č. 13 - Edison

Šimon Žáček, 3. B

LITERÁRNÍ INTERPRETACE č. 13

1. Název díla: Edison

Autor: Vítězslav Nezval

Základní informace o autorovi: Vítězslav Nezval (r. 1900 – r. 1958) byl jedním z nejvšestrannějších a nejtalentovanějších českých básníků 20. století. Narodil se v roce 1900 v Biskoupkách do rodiny venkovského učitele, po 3 letech se rodina přestěhovala do Šemíkovic. Od svých 11 let studoval na gymnáziu v Třebíči; o matuře začal studovat na právnické fakultě v Brně, poté přešel do Prahy na filosofickou fakultu, zde studia nicméně nedokončil. Od 22 let pak začal působit ve svazu českých literátů Devětsil, kde pomohl změnit ideologii svazu z proletářství k poetismu. Ve 24 letech vstoupil do KSČ a získal práci tajemníka redakce Masarykova naučného slovníku. Mimo to vystřídal mnoho dalších povolání – ve 26 letech krátce nastoupil do vojenské služby, v letech 1928-29 byl dramaturgem Osvobozeného divadla, vydával články do mnoha periodik (např. Host, Disk, Pásmo, Rudé právo, Odeon, Československé noviny), avšak hlavní náplní pro něj byla až do smrti básnická tvorba. Velmi rád cestoval, díky návštěvě Francie založil českou Surrealistickou skupinu podobnu té francouzské. Zemřel v 57 letech na srdeční infarkt a byl pohřben na Vyšehradě. Nezvalova nadměrná aktivita v KSČ se stala důvodem, proč jeho poezie začala být označována za ‚budovatelskou‘. Avšak Nezvalovi příznivci si jeho básně vykládají spíše jako ponoukání k neustálé snaze realizovat se za podmínek ČSSR. Byl rovněž krátce uvězněn za antifašistickou činnost. Je nositelem zlaté medaile Světové rady míru a roku 1953 byl vyznamenán titulem národní umělec. Kromě poetistických básní (Edison, Akrobat, Pantomima) se autor našel i v surrealismu (např. Skleněný havelok), dramatu (Manon Lescaut) či ve skladbách reflektujících aktuální dění ve společnosti (např. Matka Naděje). Mezi jeho současníky a zároveň velkými přáteli patřili například Karel Teige a Jiří Wolker.

1. 1. Literární druh díla: lyrika

Literární žánr díla: básnická skladba/pásmo

Námět díla: Zamýšlení se nad smyslem života (-> to, co po člověku zůstane), oslava pokroku, tvůrčí činnosti, kontrast moderního a starého světa.

2. TEMATICKÁ VRSTVA

Děj: Skladba se skládá ze pěti zpěvů. V prvním zpěvu se představuje sám básník jako hazardní hráč, který uvažuje nad sebevraždou rozmlouvaje se svým stínem a procházeje se v Praze podél Vltavy. Když dojde domů a pročítá noviny, uvidí zde článek s podobiznou vynálezce Edisona pojednávající o jeho úspěších. Ve druhém zpěvu nám autor umožňuje nahlédnout útržkovitě do Edisonova života (o jeho jiném dětství, jak pracoval jako průvodčí a zachránil život dítěti, později v dílně, skladba končí Edisonovým příjezdem do New Yorku). Autor zde rovněž vzpomíná na své dětství. Ve třetím zpěvu autor oslavuje vynálezcovu honbu za inovací a pokrokem (fonograf, zdokonalení žárovky – tehdy ještě zřejmě bráno jako objev). Ve čtvrtém zpěvu již autor reflektuje Edisonovu tvorbu, vysvětluje význam vědeckého pokroku. V posledním zpěvu se děj vrací zpět k hazardnímu hráči, který si uvědomil, že rozmlouval se svým stínem. I když je zpočátku jeho pohled na svět depresivní a melancholický, nachází ve svém uvažování radost a naději. Skladba je psána postupnými asociacemi s absencí interpunkce (až na exklamační vykřičníky). Jedná se zejména o promluvu autora ke čtenářům, děj postrádá jakékoli dialogy a přímou řeč. Text je rozdělen do několika slok o libovolném počtu veršů s neustále se opakujícím refrénem - „něco těžkého/krásného, co drtí; smutek, stesk a úzkost/odvaha a radost z života a smrti“ (v různých variacích). V básni je užit rým sdružený s trochejskou stopou.