Literární interpretace - Dekameron
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Prostředí: Rámcový děj se odehrává nejprve ve Florencii roku 1348 při morové epidemii, a posléze na toskánském venkově v jednom překrásném novoantickém paláci. Vypravované příběhy čtenáře zavedou do všech koutů dnešní Itálie. V knize lze očividně cítit atmosféru renesanční Itálie a rovněž pozvolna proměňující se společenskou pyramidu.
Hlavní postavy: Mezi hlavní postavy zařazuji zároveň i vypravěče dílčích příběhů, a to sedm mladých paní: PAMPINEA, FIAMMETTA, FILOMENA, EMILIA, LAURETTA, NEIFILE, ELISA a tři mladé muže: PAMFILO, FILOSTRATO a DIONEO. Všichni jsou ideálními představiteli renesančního patricijátu - chytří, vzdělaní, důvtipní, počestní, zbožní a svěží svou myslí i vztahem k přírodě a zábavě. Jejich samostatné rysy se víc neprojevují.
Vedlejší postavy: Mezi vedlejší postavy zařazuji jednak správce paláce a sluhy se služkami oněch paní a pánů a jednak veškeré postavy v desíti čtených příbězích, jejichž výčet je obrovský a jejichž úloha v daných příbězích je intenzivní dle důležitosti v nich.
3. KOMPOZIČNÍ VRSTVA
Tento děj je vyprávěn rámcovým kompozičním postupem, jehož části jsou poctivě psány ve svém chronologickém sledu. Rámec tvoří pobyt mladých Florenťanů na venkově a vkládanými příběhy je sto povídek. Jejich kompoziční části jsou vždy jiné, což souvisí i s povahou příběhu dle zvoleného témata na daný den. Proto můžeme jen lehce shrnout celkové dílo - spíše tedy z pohledu onoho rámce…
Kompoziční části díla:
Expozice: mor přichází do Florencie a hubí davy měšťanů; každý Florenťan řeší onu hrozbu jiným způsobem
Kolize: setkání sedmi mladých paní a tří mladých pánů; nápad odjezdu na venkov; deset dní strávených povídáním sta různorodých příběhů a radovánkami
Krize: v celkovém rámci vynechána
Peripetie: v celkovém rámci vynechána
Katastrofa: návrat do Florencie; rozchod přátel na místě jejich setkání; autorova konečná promluva
4. JAZYKOVÁ VRSTVA
Autor sice píše o mnoha nemravných záležitostech, avšak podává je čtenáři velmi střídmě a uhlazeně, že některé činy hrdinů příběhů ani za hříchy nepovažujeme. Dílo je velmi čtivé, svěží a málokde najdeme inverzní pořadí slov ve větách či archaismy a historismy. Slovní zásoba je poměrně velká, ne však přehnaně poetická, jen v rámci navození atmosféry. Kniha je napsaná opravdu tak, aby ji všichni bez ohledu na intelektuální úroveň porozuměli, což odpovídá i jednomu z pilířů humanistického směru. Také tu lze najít dost tropů - metafory (např. „dívka nebyla ani ze železa ani z diamantu“), přirovnání a hyperboly (např. „Běželi, jako by je pronásledovalo sto čertů.“), dysfemismů (např. „pitomý klacek“), epitetony (např. „studny plné svěží vody“) a personifikace (např. „kdyby mi ty peníze říkaly pane“, „mor zuřil“). Samozřejmě figur se tu nenachází nejvíce, koneckonců se jedná o prozaické dílo, přesto jsou v díle i třeba apostrofy (např. „Lásko, jak velké jsou tvé síly!“) a epizeuxisy (např. v citacích staroitalských písní).